Ladislav Hrůza: Večer zavolají a ráno točím, baví mě to

Chomutov – Herec a moderátor Ladislav Hrůza z Chomutova bude brzy slavit 77. narozeniny. Jezdí do Prahy, natáčí filmy i seriály. Za roli v krátkém filmu: ,,Konec světa“ polské režisérky Oly Podziewské získal 1. Ocenění za nejlepší herecký duet na festivalu ,,New Visions & Voices“ na newyorské filmové a umělecké univerzitě společně se svoji hereckou kolegyní Evou Maříkovou. Jak se mu natáčí a co ho pořád baví?

Jak jste se dostal k hraní?

Začínal jsem v Chomutově ve Švermáku, v divadle Poezie. Leporelo to nám bylo zrušeno, tak jsme následně založil Divadlo na rynku a když nám zrušili i to, tak jsem se s kamarádem Jindrou Lencem vymysleli vlastní program pro dva herce a objížděli kluby po republice. Při práci na programu jsem si uvědomil, že člověk neumí všechno, a když má hrát, tak pořádně. Udělal jsem si konzervatoř v Ústí nad Labem, skončil jsem tam v roce 1985. Hodně jsem se věnoval Chomutovu. Švermák, to ví málokdo, byl ve své době (kolem 70. let) mekkou kultury v Československu. Byla sice normalizace, ale jezdili sem skupiny jako třeba Olympic, kteří tu měli předpremiéru. Když to prošlo v Chomutově, tak pak měli v Praze premiéru. Začínalo tady strašně moc umělců.

Ve Švermáku vystupovali třeba Kladivadlo, Vodňanský Skoumal, Lasica Satinský, Josef Dvořák. Smoljak se Svěrákem tady uváděli Cimrmana. Kapacita nestačila, lidi stáli kolem zdí, přinášeli se židle odjinud.

Není škoda, že už nic takového nefunguje?

Samozřejmě. Dnes není místo v Chomutově, kde by se mohli umělci a lidé scházet na jednom místě, jako to bylo dřív ve Švermáku. Spousta lidí včetně mě a dalších umělců tam mělo „Přechodné bydliště“, to se mi strašně líbilo. Je to inspirativní, člověku to dodává sílu. V současné době je v Chomutově hodně umělců, hodně kapel. Ale přijde mi, že musí uplatňovat spíš venku než u nás. Kdyby se jim dala větší příležitost v Chomutově, určitě by na ně lidi chodili. A nestáli by tolik, jako zvaní hosté z Prahy. Proto mě napadlo, že by se město mělo pokusit Švermák získat. Je tam funkční divadlo, které už dlouho nefunguje. Vím, že se to nadšenci pokoušeli obnovit, ale nedopadlo to. Kdyby se městu podařilo získat velký sál, bylo by to úžasné. Zase by se tam mohli scházet umělci, mladí lidé a hnalo by je to i výš.

Jak jste se dostal k natáčení seriálů a filmů reklam a klipů?

 V roce 2013 mi zemřela manželka. Tak jsem si řekl, máš konzervatoř, hrál si divadlo, mohl bys to zkusit v Praze. Tak jsem se přihlásil na první casting, to si pamatuju do dneška. Tím to začalo, pak se člověk rok od roku zvedal, a potom už nemusel chodit na všechny castingy. Volali mi z produkce nebo režiséři, díky tomu jsem mohl točit. Hrál jsem v seriálech i v zahraničních produkcích, které u nás natáčejí. Podařilo se mi hrát s panem Rodenem, Kotkem, a protože jsem si zahrál v hodně seriálech, tak se všemi herci, kteří v nich hráli. Na Vánoce dávali Tajemství staré bambitky 2, což je jedna nejkrásnějších pohádek z poslední doby. Tam hraju včelaře a povídám si s královnou.

Dále hraji v pro mě nejúspěšnějším klipu hudební skupiny Chinaski – Tamaryšek, v reklamě třeba pro Italy na těstoviny Panzani a mnoha dalších.

Co natáčíte pro zahraniční filmaře?

Cizí společnosti u nás točí všechny žánry, velkofilmy, seriály, klipy i reklamy. Neumím cizí jazyky, takže pár epizodních rolí. Rád hraji i v komparsu. Film může být natočen, jenom když je tam kompars. Člověk se tam naučí různé věci, získává zkušenosti, setkává se s lidmi, které zná. Líbí se mi, jak všichni od režiséra až posledního komparzistu mají největší snahu o to, aby vše bylo krásné a dokonalé, a podle toho se i chovají. Kompars se nedělá pro peníze, ten se dělá z lásky, jinak to nejde.

Když jsme domlouvali rozhovor, říkal jste, že vám mohou kdykoliv zvolat, ať jdete točit.

Člověku zavolají v deset hodin večer, že druhý den v šest ráno je nástup. Pro Chomutováka to znamená, že musí jet autem. To je jedna věc. Když podepisujete smlouvu, musíte podepsat, že budete mít zjev, který chtějí. Třeba potřebují člověka, který má dlouhé fousy a vlasy přes uši. Člověk se neholí, nestříhá, to je pro někoho někdy problém. Lidem, co mě znají, se omlouvám, že vypadám, tak jak vypadám (smích).

Takže se měsíc nestříháte?

Třeba tři měsíce. To bylo například, když se natáčelo ve Výsluní. To jsou taková mini negativa, člověk se s tím smíří a jede dál.

Co vás baví za žánr? Historické filmy, seriály?

U historických filmů jsem většinou v komparsu, v seriálech mívám roli. Já straně miluji improvizaci, a v seriálech je pro ni větší možnost než ve filmu. Druhá věc je, že i scenáristi někdy použijí věty, které by člověk při normálním hovoru nepoužil. Já češtinu miluji, tak si tam, vždycky po poradě pochopitelně, zařadím něco, co lidi přijmou raději. Třeba s panem Musilem (pořad Nebezpečné vztahy) to probíhalo tak, že člověk měl dvě minuty před začátkem natáčení, nevěděl, co bude, o čem to bude. On si nás všechny svolal, dal nám charakter, časovou linku a o čem by to mělo být. Člověk musel reagovat na jeho otázky a komunikovat. Tam jsem hrál hlavní roli, musel jsem komunikovat s lidmi kolem mě. To bylo úžasné, byli tam dobří herci, nahazovali jsme si, to se mi strašně líbilo. Na konzervatoři jsem měl divadelnictví a moderátorství, které je také založeno na principu improvizace.

Dá se říct, kolik vám práce zabere času?

Je to nárazové, třeba tři měsíce v jednom kuse, což se stává u delších věcí. Když jsou to, reklamy to je otázka jednoho dvou natáčecích dnů.

Potkáváte se se známými herci a herečkami, padl vám někdo do oka?

Třeba Karel Roden. Hrozně si ho vážím a měl jsem možnost s ním hrát. To byla minuta, hrál jsem recepčního v rozhlasu. Nesetkal jsem se na natáčení s hercem, který by se choval arogantně nebo povýšeně. Většina má pokoru a všichni vědí, že to je práce na celý život a chtějí se neustále lepšit. Všichni se chovají velice slušně, mile, nemají nic proti tomu, aby dali podpis či se nechali vyfotit, pokud to jde. Při natáčení nesmí být telefony, aby se obsah nešířil. To platí i u pojmenování. Správně se to jmenuje Kočka, a když to jde ven, je to Pes.

Dřív jsem točil v Žatci film Pytlík plný kuliček, o Židech, kteří utekli z Francie. Pak jsem to hledal na DVD, nenašel jsem to. Pak jsem potkala kamarádku z natáčení, a ta říká: „Ladíku, to musíš říct, že chceš film Z Paříže do Paříže.“ (smích). Když jsem byl u seriálů, nevíte, kdy se to bude vysílat. Pak mi volá soused v jednu v noci: „Láďo, zapni si Primu, teď tam jsi.“

Koukáte se rád na sebe?

Koukám se a hledám, kde bych to teď udělal lépe, ale po fotbale je každý v národě trenér.

Jak jsem dostal k oceněnému filmu Konec světa?

Ani vlastně nevím. Hlavní stan měli na FAMU, tam jim asi někdo řekl, že bych se na to hodil, tak mi zavolali. Casting nebyl.

Hrajete tam s paní Maříkovou. Jak probíhalo natáčení?

Ano, paní Maříková je také herečka. Filmaři sháněli chalupu, ona jim půjčila svojí. Ta se jim líbila. A když sháněli catering, tak řekla, že ho udělá její manžel, který je kuchař. Točilo se to dva dny, někteří herci včetně mně a část štábu tam spali.

O čem film je?

Je to jednoduché. Dva lidé spolu žijí hodně let na vsi, takovou setrvačností jsou spolu. Začnou tam haprovat sdělovací prostředky, z rádia slyší jen útržky, že 24. prosince bude konec světa. Začnou spolu víc mluvit, začnou se ohlížet, jak spolu žili. Pak přijdou koledníci a ukáže se, že konec světa nebude. Je to o vztazích mezi lidmi.

Jak hodnotíte ocenění, které jste za to dostali?

Já jsem se snažil vždycky jít nahoru, několikrát se mi to povedlo. Povedla se mi třeba role v klipu Chinaski - Tamaryšek. Potom jsem měl pocit, že jsem šel o dva levely nahoru. Přišla Policie v akci, hrál jsem schizofrenika. Nevěděl jsem, jak se schizofrenik chová, strávil jsem tři dny v nemocnici se třemi pány s touto nemocí. Ti byli bezvadní. Nevěděl jsem, jak se chovají, jaká mají gesta, mimiku, pomohlo mi to. Měl jsem pocit, že jsem zase o level výš.

Hrál, moderoval... tím jste se živil celý život?

Oproti dnešku se nikdo nemohl prohlásit za herce nebo moderátora, musel složit zkoušky, pak se dělaly přehrávky. Po první přehrávce jsem měl 60 korun na hodinu, ke konci jsme to s kamarádem pro dva herce dotáhli až na 800 korun za představení, což tenkrát bylo hodně peněz. Potom byla klíčová revoluce, pak už mohl být hercem kdokoliv. Už to začalo všechno fungovat úplně jinak. Hlavně se změnili lidé.