Za války měl prarodiče v tehdejších Sudetech. ,,Dodneška nezapomenu na hukot letadel, mezi kterými vyskakovaly bílé obláčky."

Hedvika Mašková 2023-08-01 13:17:00

Vladimír Talaváňa (*1935) se narodil v Kladně. Po skončení války dostal jeho otec místo na poště v Žatci, kam se za ním zbytek rodiny v září roku 1945 přestěhoval. Z válečných roků si pan Talaváňa pamatuje na odstřelování letadel nad chemičkou v Záluží u Mostu, ale také na vypálení Lidic, které byly nedaleko jeho domovského Kladna. O Postoloprtském masakru, který se ho dotýkal skrz rodiny jeho tehdejších spolužáků na základní škole, se dozvěděl až po roce 1989.

• Představte se nám, prosím.

Jmenuji se Vladimír Talaváňa. Je mi 87 let. Od konce války žiju v Žatci. Od příchodu na svět do konce války jsem bydlel v Kladně, kde byl můj otec poštovní úředník. Bydleli jsme v domě společně s babičkou a dědou od matky. Matka pocházela z Kladna. Tam se v roce 1932 seznámili s otcem. V roce 1935 jsem se jim narodil já. Otec pocházel ze Žatecka. Ovšem během dvou světových válek bydleli s babičkou a s dalšími třemi dětmi, které zemřely do svých třiceti let, ve vesnici Kamenná Voda. Ta se nacházela blízko Mostu. Nyní je na tom místě výsypka ze šachet. Až do konce války se na Mostecku těžilo uhlí hlubinnými šachtami, pak se dělaly lomy a hlína se musela někam navážet. Tímto tam zanikly vesnice Kamenná Voda, Židovice, Skyřice a další.

• Řekněte nám něco o životě za války.

Babička s dědou bydleli v části, která se už odedávna nazývala Sudety, kde žila většina Němců. Do Mnichovské dohody to byl jeden stát a my mohli k babičce jezdit každou chvíli. Ovšem z toho si nic nepamatuju, neboť Mnichovská dohoda, nám vnucená, vzala část Československa. Od Mnichovské dohody po obsazení Sudet Němci se sem mohlo jezdit jenom na cestovní pas. Vím jenom, že sem otec jel jednou. Mám ještě jeho pas, kde to bylo zaznamenáno. Česká celnice byla v Milostíně a německá v Sádku. Po obsazení zbytku Československa 15. března už nebylo možno do Kamenné Vody jezdit.

Okupace nám do života přinesla lístky na všechno zboží, ať to byl chléb nebo ošacení. Od vypuknutí války muselo být i zatemnění v domech. To znamenalo, že v noci nesměla padnout kapka světla na ulici. Němci se totiž báli náletů, i když v tu dobu sem ještě žádné spojenecké letadlo nedoletělo.

• Jak se druhá světová válka promítla do života na Kladně?

Jak Němci obsadili Kladno, hned zavedli německý úřad, kde byli Němci, kteří dohlíželi na chod českých úřadů. Z tohoto úřadu chodili na poštu, kde byl zaměstnán otec. Zaměstnanci tam vyzvedávali služební poštu. Tím, že táta žil v sudetské oblasti, měl německé školy a uměl německy. Hodilo se mu, že když Němci na poštu do Kladna přišli, mohl s nimi vše vyřídit. Pomohlo to tomu, že jednou tam přišla mladá paní, to už bylo po napadení Sovětského svazu Německem v roce 1941, kdy životy německých vojáků na bojišti končily mnohem více než do té doby, a dávali jí služební balíky a ona chtěla ještě něco. Povolali tátu a táta se jí zeptal, co chce. Ona povídá: ,,Podívejte se, já mám syna na východě jako vojáka a dlouho jsem od něj nedostala dopis. Chtěla bych se zeptat, jestli tady náhodou není.“. Táta se šel podívat do běžný civilní pošty a říkal jí, že tam nic není. Říkal jí: ,,Kdyby se něco objevilo, já vám zavolám.“. Nevím, za jakou dobu to bylo, jestli týden nebo dva, náhodou se objevila pošta na jméno té německé zaměstnankyně z úřadu. Táta už poznal, jestli je to úřední oznámení, že padl, nebo je to jeho osobní dopis domů. Byl to osobní dopis domů, takže jí zavolal a ona v tom nadšení a úlevě, že ví o synovi, že žije, se zeptala, co by táta potřeboval. On říkal: ,,Podívejte se, já mám tátu s mámou v Sudetech, my tam nemůžeme jezdit. Naposledy jsem tam byl v roce 1938.“. Ona mu nabídla, že to zajistí. Táta tam jel v roce 1943 a já tam s ním jel v roce 1944.

Cestovní pas, na který se cestovalo mezi Sudety a Protektorátem Čechy a Morava. Od roku 1940 již bylo třeba speciálního povolení od německých úřadů.

Foto: pribehynasichsousedu.cz

• Zažil jste za války nějaké nálety?

Nezažil jsem nálet, ale let spojeneckých leteckých svazů, byly to většinou létající pevnosti B-17. Bylo to v dubnu 1945. Po-blíž, kde bydlela babička s dědou, totiž byly chemické závody. Kvůli tomu závodu tam bylo kolem postaveno spoustu takzvaných Flaků, kanónů 88mm, co střílely po letadlech a měly načasované střely tak, že explodovaly ve výšce letících letadel. Vím, že jsem se na to díval, byl jasný den, nebe bez mraků, a najednou hukot a svazy letadel, co létaly ve výšce 4-5 tisíc. Šlo to po skupinách asi 24 letadel. Několik takových skupin letělo nad Mostem. Bomby nepadaly, jelikož do té doby už tam bylo na chemičku patnáct náletů a na konci války už byla zničená. Letěly proto někam dál na východ. Němci ale spouštěli palbu. Dodneška nezapomenu na ten hukot letadel a najednou mezi nima vyskakovaly bílé obláčky. Výstřelů z kanónů bylo tolik, že se ten rachot slil v jeden tón.

Pamatuji si, že z toho lítaly střepiny a my jako děti na Kladnu, kde byly ty Flaky taky někde umístěný, protože tam byla Poldovka, hutě, kde se dělala ocel, nacházely úlomky velké asi jako pohled, dopisnice. Byly tak silný, že by zabily člověka, kdyby mu spadly na hlavu. Na Mostecku to poničilo hodně tašek na střechách domů. Na to si tam Němci taky stěžovali.

To byla moje poslední návštěva u babičky a dědy. Mezitím byl v Kladně taky nálet, ale nezasáhlo to obydlenou oblast, jenom železniční stanici, kde to zabilo asi osm zaměstnanců, železničářů.

• Jaké to bylo ve škole během války?

Škola byla čistě česká. Nebyli tam žádní Němci. Byla to škola jenom chlapecká. I v Sudetech za války bylo všude zvykem, že byly zvlášť školy pro dívky a pro chlapce. Ve škole jsme měli němčinu jako hlavní jazyk. Až poté byla na vysvědčení uváděna čeština. Vysvědčení jsme dostávali německo-české.

Byla to obecná škola. Měl jsem to do ní asi patnáct minut pěšky. Ve škole se učilo do pololetí roku 1944. Další pololetí už ji obsadili němečtí vojáci. Tím, jak ustupovali, udělali tam polní nemocnici. A my jsme se pak učili v hospodě. Učilo se už jen to nejnutnější.

• Co jste jako děti dělali ve volném čase?

Zábava nás kluků, v tu dobu osmiletých/devítiletých, nebyla nic moc. Nikam se necestovalo, kolo měl málokdo. Naší hlavní náplní v zimě bylo sáňkování, protože lyžovat se v Kladně nedalo. Pak taky knížky a filatelie, protože nic jako televize neexistovalo. Nebo výlety do okolí Kladna, kde to byl samý les. Hrávali jsme si na schovávanou. V ulicích nebylo tenkrát žádné auto. Pamatuji si, že táta jednoho kluka měl koně a svezl nás kočárem. To byl tehdy zážitek.

• Jak jste prožíval konec války?

9. května, kdy nás osvobodili sovětští vojáci, jsme jako děti běželi z naší části města k hlavní ulici od Kladna, kde jely sovětské tanky a tam jsme je vítali. V tu dobu to bylo obrovské nadšení, jelikož v Kladně si hodně lidí pamatovalo Lidice, které byly blízko. I když my o tom jako děti nic moc nevěděli. Bylo to v roce 1942, kdy mi bylo sedm let. Vím ale, že teď, kde je v Kladně velké sídliště, byly tenkrát pole. Šli jsme tam s babičkou, asi na jetel, a říkala mi, že tamhle se čoudí. A tam byly Lidice. V sedmi letech jsem si ale neuvědomoval, o co šlo. O tom, že lidické ženy a děti vozili do Kladna, přímo do středu města, kde byla sokolovna, a pak je odváželi, se mezi lid-mi jenom šeptalo. Neuvědomuju si, jestli o tom táta s mámou něco věděli.

• Jak a kdy jste se dostal do Žatce?

Osvobozením vlastně skončil můj život v Kladně. Táta byl po 9. květnu pozván na poštovní ředitelství, jestli by šel pomoci zařizovat poštu v bývalých Sudetech, kde bylo vše německé. Táta o to měl zájem, protože to bylo blíže k místu, odkud pocházel. Měl tu spolužáky a chtěl ke svým rodičům. Táta tu na poštu nastoupil koncem května 1945 a my jsme se sem nastěhovali v září.

Když jsme se sem přistěhovali, hned nás tu navštívila babička s dědou, protože to sem z Kamenné Vody měli vlakem půl hodiny.

Nastoupil jsem tu do páté třídy obecné školy, která byla v Komenského aleji. Pa-matuji si ještě, že jsme byli v přízemí západní budovy směrem k evangelickému kostelu. Východní půlka byla obsazená vojáky. Nevím ale jakými.

• Kde jste tehdy bydleli?

Bydleli jsme v ulici Šmejkalova, což je dnešní Lva Tolstého, a bydlím zde doteď. Do školy jsem to tedy neměl daleko. V této škole, která už byla smíšená, s námi byly také děti z německých rodin.

Na seznamu mám ještě jejich jména. Potom jsem se až později dozvěděl, co se stalo v Postoloprtech, kam v květnu v roce 1945 nahnali Němce ze Žatce a okolí, kde je soustředili. Údajně, což jsem se také dozvěděl až z dokumentů, které vyšly po roce 1989, tam bylo nahnáno tisíc Němců a většina jich tam zastřelením zahynula.

• Pamatujete si na něco z té události?

V tu dobu jsem tu ještě nebydlel. My sem přišli až v září. Táta mi o tom nic neříkal a já se vše dočetl až později z knih. Ze seznamu Němců, kteří tam zemřeli, jsem na-šel několik stejných jmen, kteří se mnou byli v té páté třídě. Jestli to byli jejich příbuzní, to říci nemohu. Po těch letech už se nikoho nemůžu zeptat. I německých jmen bylo totiž hodně stejných. Jako je u nás třeba časté jméno Novotný.

Vím o tom, že tam přišli i někteří lidi, kteří byli Češi a pak je pouštěli. Zjistil jsem taky, že nejdříve byli soustředěni v kasárnách v Žatci, když se jede na Louny po levé straně, kde byly za války SS. Tam odtud šli pěšky do Postoloprt, kde je stříleli v bažantnici v Levonicích. To vše ale vím až z knih nebo od několika známých Němců, které jsem navštěvoval později v Německu.

• Jednalo se o vojáky?

Ne, to bylo civilní obyvatelstvo. Vojáci byli většinou v zajetí nebo demobilizovaní. Toto bylo už v květnu, takže nemohli být ještě ani doma. Bylo to německé obyvatelstvo, včetně žen a dětí.

Z knih vím, že tam byly i děti do patnácti let. Pět kluků si šlo přes plot něco natrhat a naše jednotky, jestli to byly Svobodovci, nevím, je nachytaly. Nejdřív je chtěli před ostatními Němci ubít, aby viděli, že to nemají dělat. Pak je ale zastřelili.

• Proč je zastřelili?

Že byli Němci.

• Komu patřil dům, kam jste se po válce nastěhovali?

Dům, kam jsme se v září nastěhovali, byl postaven ještě před válkou. Byl postaven českým zaměstnancům pošt i policie. V Žatci byly před válkou asi tři tisíce Čechů a patnáct tisíc Němců. Hodně lidí po okupaci Sudet odešlo, ale také tu dost Čechů zůstalo. Hodně lidí se stěhovalo i do nejbližších obcí. Sudety vlastně končily od Žatce na jih u Svojetína. Kdyby se jelo na Louny, tak Lipenec byl německý, ale Zeměchy už byly české. I v seznamu obcí z té doby je vidět, kde bydlela velká většina Němců. Například Chbany nebo Kličín, kde byl jeden český občan a třeba tři sta Němců.

Němci většinou odcházeli odsunem v letech 1946 až 1947. Na jejich místo docházeli jednak dosídlenci z celého Česka i Slovenska a pak i Volyňští Češi. Většinou to byli lidé znalí zemědělství, takže dostávali usedlosti na venkově.

• Co jste dělal po základní škole?

V roce 1946 jsem ukončil školu v Komenského aleji a přestoupil na gymnázium. To bylo ve stejné budově jako je dnes. Tehdy bylo osmileté. Nebo se mohlo jít z páté třídy na měšťanku, která byla pak už ve východní uvolněné části.

V roce 1948 po nástupu komunistů k moci bylo změněno československé školství, že nebyla obecná a měšťanská škola, ale byla základní a střední. Po ukončení pětileté základní školy se šlo na čtyřletou střední školu. Z budovy gymnázia jsem tedy šel zpátky do Komeňáku, ale do té západní části, kde jsem byl do roku 1950. Tam jsme měli pana učitele Hofhanzle, dokonalého, skvělého člověka, který nás dovedl k letecké modelařině a létání, plachtaření.

Ještě před patnáctinami jsem chodil na civilní letiště a tam jsme se učili létat na kluzácích. Bohužel z toho není moc záznamů. V patnácti už jsem létal samostatně plachtová letadla. Od toho plachtění jsem dostal zájem o letectví a teprve, když jsem vyšel střední školu, jsem se s jedním spolužákem chtěli přihlásit do Avie na letecké mechaniky. Podali jsme si žádost, ale v padesátých letech už se hledělo na původ lidí, jestli je úřednický nebo dělnický. Můj spolužák se tam dostal, ale na leteckého klempíře, a já bohužel ne. Nezbývalo mi nic jiného než nastoupit do Stalinových závodů do učiliště.

    • Co byly Stalinovy závody?

Stalinovy závody byla chemička u Záluží, co na ni byly za války ty nálety. Po válce se to přejmenovalo na Stalinovy závody. Údajně to měla být vojenská kořist Sovětského svazu, ale Stalin nám je ,,věnoval“, proto nesly jeho jméno jako poděkování za ně. Tam se stále dělalo uhlí, benzín a umělé hmoty. Tam jsem nastoupil do tříletého učiliště. V tu dobu byla výhoda, že každý velký podnik měl své učiliště, kde byly internáty. 

Stalinovy závody měly ubytování nad Litvínovem, jmenovalo se to Schönbad. Pak se to v 60. letech na Meziboří. Tam měly i šachty svoje učiliště, kde se bydlelo. Dostávali jsme i nějaké kapesné. Po dvou letech najednou přišlo celostátní nařízení, že na výuční list budou stačit dvě léta studií, protože potřebovali lidi do podniků. V roce 1952 jsem už byl vyučen jako zámečník. Dennodenně jsem tam dojížděl zaměstnaneckým autobusem, který nabíral lidi ze Žatce i z Loun do Litvínova. Bylo to dost složité dojíždění, protože člověk za tmy vstával a za tmy přijížděl. Byl jsem tam do vojenské základní služby. Říkal jsem si, že to roku 1954 nějak přežiju a už jsem měl myšlenky na to, jak bych se dostal k létání. Mezitím jsem totiž v Žatci létal už i na jiných typech letadel. 

    • Vzpomínáte si na měnovou reformu v roce 1953?

Ano, všechny nás to zaskočilo. Dostali jsme mzdu vyplacenou 1:5. Já si doma šetřil na motocykl. Abych na něj měl, tak jsem si střádal, ale člověk, co měl doma 300 korun, tomu vyměnili 1:50. Kdybych měl pět tisíc, dostanu stovku. 

Ve Staliňáku vznikla stávka a mě bylo tehdy osmnáct let, tak jsem tam taky seděl jako všichni ostatní. Pak se to objevilo někde v zápise. Po roce 1989, kdy jsem si četl posudky, to tam bylo uvedeno. Najednou mi přišlo na letiště, že nesmím lítat. 

    • A kam jste šel na vojnu?

V roce 1954 jsme všichni ze Žatce nastoupili do vlaku a nevěděli jsme, kam jedeme. Až jsme vystoupili na Tachovsku v Plané, kde bylo středisko PS, to byli pohraničáři. V tu dobu to měla být elitní jednotka a mě jako nespolehlivého tam dali. 

V obci Chodová Planá jsme měli základní výcvik. Odtud jsem jel do Sušice, kde byl automobilní výcvik. V tu dobu byli v Sušici na vojně ještě koně a jezdci. V obci Volšovy u Sušice jsem byl tři měsíce a dostal jsem řidičák na auta. Jel jsem zpátky do Plané a odtud jsem došel na menší jednotku Halže u Tachova. Tam jsem sloužil měsíc, pak převzal motocykl a sloužil do podzimu 1955 na čáře v jednotce v zakázaném pásmu, která měla přímo za úkol hlídat státní hranici, kde byl v tu dobu ocelový plot a střední plocha pole byla nabitá na tisíc voltů. V tomto pásmu byly všechny vesnice, které byly zlikvidovány a lidé vystěhováni. Já bydlel v obci Pavlův Studenec v bývalé škole. Ve vesnici zůstala jen škola, dvě budovy a kostel. Na kostele byla hlídková věž a kolem vesnice byly pole, kde bylo vidět do Německa. Před Tachovem bylo pásmo, kde už nebyly názvy obcí. Kdyby chtěl totiž někdo utéct, aby byl zmatenej. Já měl to štěstí, že jsem byl moto-spojka.

    • Na jaké motorce jste jezdil?

Měl jsem Jawu 250. Na jednotce, kde bylo asi čtyřicet lidí, jsem byl jedinej. Nikdo v tu dobu ještě auta neměl, takže když potřeboval velitel někam převézt, tak jsem to všechno odjezdil já. Byl jsem stále někde. A když bylo hodně sněhu, moto-spojky nejezdily a jezdilo se v saních tažených koňmi. 

Na podzim roku 1955 jsem byl stažen do Halže, kde jsem převzal osobní auto a jezdil jsem s ním. Vozil jsem většinou důstojníky, kteří tam žili i s manželkami. Když byla třeba nějaká zábava, objednali si auto a vezl jsem je. I jsem zajišťoval třeba odvoz kluků k zubaři. Tím, že jsem jezdil autem, to byla hezká vojna. Pak jsem jezdil i nákladním autem, protože na jednotkách byli koně a já jim vozil seno. V létě jsem vozil i filmaře a jezdil jsem i pásákem v lese těžit dřevo. Tím jsme si vydělali na televizi. To byla ale ještě malinká, že jsme museli všichni sedět kolem toho blízko. 

V roce 1956 si kupovali důstojníci svoje motocykly, tak mi říkali, ať si je půjčím a zajedu si do Žatce, abych jim je trochu zajel. Takhle jsem se díky nim dostával domů. 

Během základní vojenské služby sloužil jako motospojka, později jako řidič osobního vozu. Foto: pribehynasichsousedu.cz

    • Jak dlouho jste byl na vojně a co jste dělal potom?

Z vojny jsem přišel v roce 1957, protože se sloužilo 27 měsíců, a zase jsem lítal. Vložil jsem se do toho a už se mi nechtělo jezdit do Staliňáku. Sehnal jsem si místo v žateckých kasárnách v automobilových a tankových dílnách. Tanky se spouštěly stlačeným vzduchem a lahve na stlačený vzduch musely mít nějakou technickou zkoušku. Potřebovali, aby jim někdo dělal technika. Nastoupil jsem tam jako civilní zaměstnanec na podzim 1958. Díky tomu jsem se dostal ze Staliňáku. Měl jsem tam ale větší plat. Po té měnové reformě jsem bral 1 500 korun a u vojáků to bylo 1 250 korun. U vojáků jsem ale ušetřil za autobus. Namísto hodiny a půl autobusem jsem dojížděl deset minut na kole. 

Udělal jsem zkoušky na ministerstvu a dostal jsem glejt, že můžu dělat komisaře tlakových nádob. K tomu jsem dostal vejtřasku s obytnou částí, kde jsem mohl i přespávat. Tam byla i zkušebna. S tím jsem jezdil po jednotkách, které pod nás spadaly, a dělal jsem zkoušky lahví. To jsem dělal do roku 1965, kdy už na funkci chtěli vojáka z povolání. Mezitím jsem skončil s létáním, protože se tu v březnu 1965 ve dvou letadlech, které se potkaly ve vzduchu, zabili tři lidi. Dva spadli na místě, kde je nyní benzinová pumpa a zastoupení Peugeota a druhé letadlo, když se jede k současnému letišti, kde je betonárna.

Jelikož jsem u vojáků dost cestoval, tak jsem za létáním nikam jinam nejezdil. Pak tu bylo zemědělské letectvo, nejdříve letadla ,,čápi“, pak L-60 a ,,čmeláci“. Když moje pozice u vojáků skončila, řekli mi, že mi pomohou se dostat na letiště ČSA do Prahy. Tam jsem nastoupil od května 1965. Nebyl jsem přímo vyučený letecký mechanik, ale u letadel jsem dělal pomocného mechanika, protože mě to vždycky zajímalo. Byl jsem na letišti, ale v roce 1966 jsem se chtěl dostat zase domů do Žatce. Šel jsem k zemědělskému létání. U toho jsem zůstal do roku 1989. Pamatuji si, že nám tu pomáhali letci z Německa a ze Sovětského svazu. 

    • Vraťme se k roku 1968. Jak jste prožíval invazi vojsk Varšavské smlouvy?

V roce 1968, kdy byla invaze, jsme několik dní po ní létali u Svojetína, kde byl les plný sovětských vojáků. Měli i okopy a auta. Velitelství měli v Milovicích, to je jižně od Mimoně. Bylo tam letiště, kde mělo jejich seskupení vojsk základnu. 

Když jsme tam létali, najednou tam přijel jejich gazík s důstojníkem a s vojákem. On šel ke mně, a protože jsme se museli jejich jazyk učit, jsem se s ním domluvil. Říkal mi, že jim v helikoptéře dovezou nějaké balíky a poštu a u nás je jediné pole, kde si může sednout. A že mi budou telefonovat, abych to vykomunikoval. 

Když tu s námi byli sovětští piloti, tak jeden říkal zajímavou věc, že měli letadla ,,Anduly“, dvouplošníky, a poslali je na jih Kazachstánu, kde byly vinice. Bylo jim nařízeno, kolik mají dát hnojiva, jenže šéf tamějšího kolchozu nechtěl a řekl jim: ,,Heleďte, my to uděláme tak, že vykážeme, že se to tu rozhodilo. Hnojivo nám to stejně kazí. Vy si vykážete hodiny, spálený benzín a my to zasypeme do země.“. Oni si napsali, že létali dva/tři dny. A šéf kolchozu říkal, že benzín, co na něj vykázali, mají dát kolchozníkům. Pak sledovali, jak si to každý nalil do auta a jezdil. Za to jim dal každý flašku vodky. Pak prý koukali, že flašek mají dost, tak ať jim dají ještě peníze. Takže kolchozníci si natankovali, dali jim vodku, peníze a oni odletěli. Takhle to tam chodilo. 

    • Jak se vám žilo za komunismu?

Komunismus začal v roce 1948. V tu dobu to člověk ještě nechápal. Až pak, když jsem byl na té čáře a bavil se tam s Němci, protože jsem německy uměl, mi to docházelo. 

Za komunismu se člověk nikam nedostal. Když jste chtěli cestovat, museli jste mít výjezdní doložku. Díky tomu, že jsem dělal u létání, měli jsme hodně laciné letenky. V roce 1976 jsme si řekli, že se podíváme na Kubu. Zažádal jsem si na podniku a dostal jsem slevenku zpáteční do Havany za 800 korun, manželka taky a ještě můj kolega pilot s manželkou. Byli jsme tam asi tři neděle. Zastoupení ČSA nám to zajistilo hotel.

Když jsme tam letěli, tak jsme se ještě u nás na letišti seznámili s nějakými Kubánci. Ptali jsme si, co si sebou můžeme vzít a oni nám říkali, co tam není, tak jsme si to ještě na letišti dokoupili. Letěli jsme tam s mezipřistáním v Kanadě. Tam jsme letěli asi osm hodin a pak ještě kolem USA a Bahamy dalších pět hodin na Kubu. V Havaně už na nás čekal zaměstnanec ČSA, dovezli nás na hotel a začal náš pobyt.

Další den jsme se šli v Havaně podívat k hotelu Nacional, kde končil Batista, když tam přišel Fidel s lidovými milicemi. Před hotelem jsme potkali ty Kubánce, co jsme je potkali u nás na letišti. Zjistili jsme, že on přednášel na vysoké škole a ona dělala ve zdravotnictví. Ptali se nás, kam jdeme, tak jsme řekli, že se jdeme podívat do obchodu. Tam byla totiž obdoba našeho Tuzexu, kde se za cizí měnu mohlo koupit zboží. Kdo měnil socialistickou měnu, tak tam mohl kupovat jenom socialistické zboží. Ze západu tam moc lidí nebylo, ale kdyby měnili kapitalistickou měnu, tak mohli nakoupit zboží z celého světa. Jenom jsme se tam podívali. Kubánci se nás hned ptali, kam půjdeme ten den na oběd. My říkali, že se najíme v hotelu, ale oni nás pozvali k sobě. Dali nám adresu a jeli jsme k nim taxíkem, protože ty tam byly na naše peníze laciný. Jedno peso bylo asi našich 7,20 korun. Oběd ve známém motelu stál 4-5 pesos. 

Když jsme odjížděli, nakoupili jsme si jejich kořalky a nějaké suvenýry. Mušle jsem pak od Kubánců dostal, že jsem jim nechal ponožky, sandále nebo tužku. 

Pan Talaváňa odcestoval v roce 1976 na Kubu spolu s jeho manželkou. Při odletu z Prahy se potkali s Kubáncem, který se vracel zpět do vlasti. Bylo to vysokoškolský profesor a shodou náhod se potkali o pár dnů později v Havaně. Foto v jeho domově, na fotografii je jeho syn. Pan Talaváňa a jeho manželka sedí úplně vpravo. Foto: pribehynasichsousedu.cz

    • A kdybyste měl porovnat Kubu a Československo v té době?

Kubánci mají výhodu, že je tam stále teplo, tak jim stačí lehké oblečení. Nemusí ani topit. Zboží tam bylo laciné, ale moc ho nebylo. I tam byl lístkový systém. My se tam šli podívat do obchodního domu a tam bylo na každém zboží, kolik toho kdo může dostat. Třeba bílou košili mohl člověk mít jednu za pololetí nebo dvě dětská kondenzovaná mléka na dítě měsíčně. Výhodu taky měli, že když si jeden den zasadili fazole, zalili je, tak už je druhý den sklízeli. Vlhké klima jim tam přálo. Jim to k životu stačilo.

Školství a zdravotnictví měli dobré. Všichni na tom byli peněžně stejně. O to se snažili po roce 1948 komunisti i u nás. Platy se neřídily podle toho, kdo odvede více nebo méně práce. Všem se dávalo stejně, ale neukazovalo to vykázanou hodnotu, a to i u zboží. Napínáček by byl třeba za pět haléřů, ale co televize? Já ještě v roce 1985, kdy jsem měl u létání asi tři tisíce měsíčně, když jsem si chtěl koupit televizi, dal jsem čtyři měsíční platy. V roce 1971 jsme si kupovali Škodovku, do té doby jsem měl ještě předválečné auto, a za tu jsem dal 60 tisíc, což byly nepředstavitelný peníze. A to ještě byla vinkulovaná suma, kterou musel každý, kdo žádal o auto, složit. Po několika letech ho vyzvali, že si může auto vyzvednout. Bylo ale hodně motocyklů. 

A ceny byly všude stejné. Není to jako dnes, že jsou všude nějaké akce. Bylo státním měnovým úřadem dáno, kolik bude stát tohle a tohle, a tak to bylo po celém Československu. 

    • Byl jste za komunismu ještě někde v zahraničí?

Koncem 70. let se mohlo jezdit do východního Německa. Já jel ještě v době komunismu v roce 1977 jen s manželkou a mým tátou, protože děti jsme tu museli nechat, přes Vídeň, Alpy, Benátky, Pisu a pak do Monaka, Lyonu, Alsaska a do západního Německa, kde jsem navštívil jednoho kolegu, který tu byl po válce jako Němec, ale byl to žid, takže bydleli v Řevníčově. U podniku jsem ale musel říci, kde jsem jezdil, s kým jsem mluvil. Já jsem však napsal, že jsem se nesetkal s nikým, kdo žije na západě bez českého souhlasu. 

Zajímavé bylo, když jsme přejížděli hranice u Znojma, kde to bylo nejblíž na Vídeň, tak nám půl hodiny šacovali auto, jestli něco nevezeme, protože všechno muselo být napsaný. Třeba i jaký mám hodinky. Přijeli jsme do Rakouska a čekali jsme, co budou dělat. Stačilo jen ukázat výjezdní doložky a mohli jsme jet. V Itálii také a v Monaku jsme ani nevěděli, kde hranice byly. 

Komunisté nám povídali, jak v kapitalismu žijí lidi v bídě, ale když tam pak člověk jel… My jsme šli do obchodního domu v Lyonu, tak moje manželka plakala, na co ona musí u nás čekat a složitě shánět. Tam to byla samozřejmost jako dnes, když si jdete nakoupit. V tomhle se to lišilo.

    • Jak jste vnímal pád komunismu?

Nadšeně, jako všichni ostatní. 17. listopad 1989 nám všem změnil život. Všichni jsme jásali, že tu nebude vláda, která nám bude všechno diktovat, ale že si budeme moci zvolit svoji vládu. Taky, že tu nebude železná opona a budeme moci volně cestovat. Ze západu se sem dostalo i zboží, ale nebylo to hned. Zboží sem chodilo postupně. Stejně tak i cestování. Já jsem to využíval k tomu, že jsem navštěvoval své známé, co tu bydleli a pak odešli do Německa v roce 1968. Zajímavé bylo, že jsme nikdy od Němců vůči nám necítili nějakou pomstu. Všude nás přijali, i když jsme je odtud vyhnali. 

Doba po komunismu ale nesplnila všechna očekávání. Za komunismu na tom byli všichni lidi stejně. Nikdo nemohl nikoho podvádět. To, že si někdo vždycky něco ulil z nějaké stavby, to se vědělo. 

Jinak měli lidi výhodu v tom, že tu bylo laciný bydlení. Bydleli jsme ve státním domě a platili jsme stovku měsíčně nájem. Byly školky. Lidé sice neměli auta, ale do zaměstnání měli všude spoje. Aut byla na silnicích desetina, takže se člověk ani nebál. Benzín stál v tu dobu 2,10 korun. Platy ale byly kolem 1 500 korun. Vědělo se taky, že když tady někdo vystuduje vysokou školu, že tu zůstane. Jako například lékaři. Dnes tu bohužel někdo bezplatně vystuduje a pak odejde a my tu máme lékařů nedostatek. 

U nás se poté snažilo všechno bez ohledu privatizovat, že tu zbohatli lidé přes noc. Když si vezmu třeba Baťu, ten budoval svůj podnik od píky. Tady se dostaly kupónový knížky.

Po komunismu také vypadaly hrozně města a vesnice. Všude šeď, paneláky a šlapalo se v blátě. Teď se dává vše do pořádku. Ale tím, že jsou tu velké obchody, supermarkety, je město vylidněné, protože tam malé obchůdky nejsou. 

    • Chtěl byste něco závěrem vzkázat?

Ať si lidé váží toho, co mají. Nenechali se manipulovat a nevěřili všemu, co se píše na internetu a podobně. Ať věří sami sobě a tomu, co vidí na vlastní oči. A aby chodili k volbám a volili ty, o kterých si myslí, že budou nejlepší. Bohužel na těžkosti, jako jsou války, jako byl covid nebo ekologie, není jednotné řešení. Musíme se ale snažit všichni. A hlavně, aby byli lidé k sobě navzájem slušní. 

Rozhovor je zpracován podle video-rozhovorů natočených žáky Základní školy Komenského alej v Žatci. Ti se zúčastnili projektu neziskové organizace Post Bellum ,,Příběhy našich sousedů“. Projektu se účastnili žáci devátého ročníku Vladimír Šrajber, Ondřej Biskup, Natálie Jarošová a Natálie Šilhanová pod pedagogickým vedením Davida Nekoly.

Foto: pribehynasichsousedu.cz


Komentáře

Nabídky práce

VŠEOBECNÁ ZDRAVOTNÍ SESTRA - Domov pro seniory Podbořany

POŽADUJEME: vzdělánÍ zdravotnického směru NABÍZÍME: pracovní poměr na plný úvazek a dobu určitou s možností prodloužení na dobu neurčitou * finanční ohodnocení dle platných platových tarifů (10. platová třída/délka praxe) pro zdravotníky vč. zvláštního příplatku, příplatku za práci o víkendu a svátcích + odměny * 5 týdnů dovolené * příspěvek na dovolenou * příspěvek na penzijní pojištění * příspěvek na stravování * příspěvek na vitamíny a očkování * možnost dalšího vzdělávání. NÁSTUP IHNED
Tel.: 733714024
WWW: https://www.domovpodborany.cz/
E-mail: sulcova@domovpodbořany.cz


Kurátor Chmelařského muzea - Chmelařství, družstvo Žatec

Náplň práce: průvodcovské služby s komentovanými prohlídkami * zpracování účetních dokladů (evidence skladu, pokladny apod.) * účast na veletrzích cestovního ruchu a kulturních akcích ve městě * aktualizace webových stránek muzea a fb * obnova a realizace expozic muzea. Požadujeme: SŠ vzdělání zakončené maturitou * dobré komunikační dovednosti * základní znalost AJ * znalost NJ výhodou * praxe v cestovním ruchu výhodou * samostatnost, ochota učit se novým věcem. Nabízíme: zázemí stabilní firmy * odpovídající mzdové ohodnocení * zajímavou práci * benefity v rámci sociálního programu.
Kontakt: Ing. Milan Vlček
Tel.: 415733207
WWW: https://www.chmelarstvi.cz/images/aktuality/chmelarstvi-prace_170x150_c19oprava.pdf
E-mail: prace@chmelarstvi.cz


Operátor CNC mechatronického soustruhu, obráběč kovů

Náplň práce: obsluha a programování CNC obráběcího centra (soustruhu) * stanovení obráběcích parametrů a sestavení nástrojů a materiálů * kontrola nastavení strojů a kontrola nástrojů, kontrola průběhu práce během výrobního procesu * provádění kontrolního měření vyráběných součástek pomocí různých měřících a zkušebních přístrojů. Požadujeme: SŠ/SOU vzdělání - technické strojní * znalost řídícího systému Fagor * znalost čtení technických výkresů * schopnost samostatně určit technologický postup soustružení a zvolit potřebné nástroje a materiály. Nabízíme: zázemí stabilní firmy * odpovídající mzdové ohodnocení * zajímavou práci * benefity v rámci sociálního programu.
Kontakt: Ing. Milan Vlček
Tel.: 415733207
WWW: https://www.chmelarstvi.cz/images/aktuality/chmelarstvi-prace_170x150_c19oprava.pdf
E-mail: prace@chmelarstvi.cz


Strojní zámečník - Chmelařství, družstvo Žatec

Náplň práce: výroba a montáž česacích linek * zámečnické a svářečské práce. Požadavky: SOU/SŠ vzdělání technické * svářečský kurz na kyslíko-acetylenové svářování plamenem * svářečský průkaz na svařování elektrickým obloukem v ochranné atmosféře. Nabízíme: zázemí stabilní firmy * odpovídající mzdové ohodnocení * zajímavou práci * benefity v rámci sociálního programu.
Kontakt: Ing. Milan Vlček
Tel.: 415733207
WWW: https://www.chmelarstvi.cz/images/aktuality/chmelarstvi-prace_170x150_c19oprava.pdf
E-mail: prace@chmelarstvi.cz

Poslední videa

Valentýnský koncert v žateckém divadle rozněžnil i rozpálil

Klavír Jiří Knotte a housle Milan Brouček... Bravo!

Přehrát video
V 1.A ZŠ P. Bezruče v Žatci děti s učitelkou v kroužku probíraly první vysvědčení

Ve středu 31. 1. 24 se rozdávaly pololetní vysvědčení - přesněji Výpisy vysvědčení. Třídní učitelka 1.A Nikola Martinovská si se svými prvňáčky v poslední hodině po předání o tom povídala...

Přehrát video