Úvod / Rozhovory / Studenti Gymnázia Žatec vyzpovídali pamětníka Františka Schejbala. Netajil se svými názory na komunistický režim

Studenti Gymnázia Žatec vyzpovídali pamětníka Františka Schejbala. Netajil se svými názory na komunistický režim

Hedvika Mašková 2024-08-01 13:08:00 Rozhovory

Pan František Schejbal se narodil 11. 1. 1929 v Dobřenicích v Královéhradeckém kraji, kde vyrůstal v období protektorátu a druhé světové války. Vyučil se konstrukčním zámečníkem, během povinné vojenské služby, ho nadchla práce v armádě. Vystudoval Vojenskou akademii v Brně (dělostřelectvo) a v armádě profesně působil v letech 1948-1971, přičemž byl právě kvůli práci nucen se přesouvat i s rodinou z místa na místo; domov měl v Rakovníku, poté v Postoloprtech, v Lounech a v závěru vojenské kariéry v Litoměřicích. V roce 1991 po odchodu do důchodu se opět vrátil do Rakovníka. Poslední tři roky života strávil v žateckém domově pro seniory. S panem Schejbalem, který nás bohužel opustil v červnu tohoto roku, vedli studenti Anna Duongová, Aneta Eliášová, Ester Jelínková, Eliáš Koníček a Jan Kuneš z Gymnázia Žatec pod pedagogickým vedením Hany Anežky Lýrové rozhovor pro projekt neziskové organizace Post Bellum Příběhy našich sousedů. Přepis jejich audio-záznamu si můžete přečíst níže.

• Chtěli bychom vám jako první moc poděkovat, že jste přijal naši nabídku na zpracování vašeho příběhu pro Paměť národa…

Ano, náš národ má bohatou historii. Dal světu několik významných osobností, kterých si neumíme vůbec vážit. Jedním z nich, což je teď aktuální, je Jan Ámos Komenský, učitel národů. Tím bych chtěl říci, že máme na co navazovat, ale neumíme s tím zacházet. Vezměte si třeba Jan Hus, co bojoval za pravdu, Palacký – Dějiny národa. Pak řada vynálezů, Otto Wichterle – kontaktní čočky. Naši ho vyhodili a cizina z něj těžila.

Chtěl jsem navázat na rok 1938, kdy hrozilo nebezpečí, protože naše republika vyhlásila mobilizaci na ochranu hranic. Měli jsme výborné opevnění, které se vzájemně krylo a mohlo si pomáhat. Vzdali jsme to a byla demobilizace. Jak by to dopadlo, nikdo nevíme.

• Jak jste roky 1938 a 1939 prožíval?

Mně bylo tehdy deset roků.

• Pamatujete si něco?

Lidé byli odhodlaní bojovat za republiku. Bohužel, vedení zradilo a radši se odlifrovalo do zahraničí. Nechali zemi napospas. Jaký by byl ale výsledek, lze těžko předpovídat. Měli jsme smlouvu s Francií, která nás zradila. Chamberlain a Daladier řekli, že nebudou bojovat za malý československý stát. Byly potíže se Slovenskem, osamostatnilo se. Spadalo pod Hitlera. A nás zabrali.

To bylo osudové zejména pro naše vzdělávání. Zavřeli vysoké školy, Karlovu univerzitu. Prakticky deset let jsme nevytvořili žádnou vědeckou kapacitu, ba naopak. Ti, co byli už ve studiích, nebo měli studia končit, šli do koncentračních táborů. Víme, že přišli o život. Přišli jsme o elitu. Karlova univerzita byla tehdy třetí nejlepší vysoká škola ve světě. Měla vysoký kredit. Pak jsme se propadli na horší místa. Bylo vidět, že naší republiku a naše češství to po intelektuální stránce poškodilo.

• Jak jste konkrétně vy prožíval příchod německých vojsk v roce 1939?

Já si vzpomínám na 15. března 1939. Akorát jsme šli do školy a německá vojska projížděla naší vesnicí. Pocházím z Královéhradecka z osady Dobřenice. Je to zhruba na polovině cesty mezi Hradcem Králové a Chlumcem nad Cidlinou. Němci projížděli vesnicí. Tenkrát sněžilo. Jeli na motorkách se sajtkárami a za nimi jely další vozy. Bylo to hrozně divný. Stahovali se do obchodů, chtěli platit markami. Nikdo se s tím nemohl srovnat.

Pak byla okupace a Hácha podepsal kapitulaci. To bylo až nedůstojný. Hácha byl zvolen prezidentem, když Beneš odstoupil a žil v cizině. Pozvali si ho do Berlína, posadili do nějaké tmavé místnosti. Čekal, až se dohodnou a pak mu dali jen podepsat, na čem se usnesli. Nebylo žádné východisko. Hácha byl jeden z nejlepších právníků v republice. Zachránil moře lidí před smrtí. A my jsme se k němu po roce 1945 zachovali tak, že jsme ho uvěznili a on zemřel. To byla ale taková politická euforie, že nebyla odvaha tomu zabránit.

• Kam jste chodil tehdy do školy?

Chodil jsem do základní školy v Dobřenicích. Potom jsem šel do měšťanky. Pak jsem se vyučil konstrukčním zámečníkem. Dělali jsme mostní konstrukce, stožáry vysokého napětí a různé další věci. Potom jsem se dal na vojnu, udělal jsem si maturitu a vystudoval jsem Vojenskou akademii v Brně obor dělostřelectvo.

• Pak jste zůstal v armádě?

Ano, od roku 1948 až do roku 1971, kdy mě vyhodili.

• A za co?

Byla to taková složitá situace, že se těžko vykládá. Jak jsem vystudoval vojenskou akademii, tak jsem se dostal do Terezína na funkci zástupce velitele pluku. To bylo v roce 1968. Byl to nově založený pluk, který neměl žádnou tradici. Když jsem nastoupil, vzal si asi po čtrnácti dnech velitel dovolenou a bylo to: ,,Tak kluku, ukaž, co umíš!“. Plaval jsem na vodě, jak se říká. Ně-jak jsme to ale zvládli, protože jsem se znal s náčelníkem štábu. Pak se to začalo politicky matlat.

V roce 1968 bylo uspořádáno velké vojenské cvičení pro vysoké funkcionáře Varšavské smlouvy. Mělo to být na Doupově. Hlavní cíl měla naše první tanková divize ze Slaného, pod kterou dělostřelecký pluk spadal. Jednotky byly připravené v Doupově a velitel štábu a velení bylo u Mělníka.

Velitel divize měl za manželku Rusku a byl před tím povolán do Ruska na pohřeb tchána. Co na tom bylo pravdy, jsme se nikdy nedozvěděli. Z Ruska přijel do Mělníku, kde jsme měli soustředění a dělala se organizace součinnosti. Protože vodní toky se vždycky špatně přecházejí, tak se to cvičilo. A bylo to tak odbyté, že jsem to do té doby nezažil. Jindy bylo vše důkladné. Zpracovávali jsme na mapách činnost, kterou jsme měli provádět a až kolem půlnoci jsme si šli lehnout. Já pak zaslechl nějaké rámusení a vyskočil jsem, co se děje a proč mě nikdo nevzbudil. Díval jsem se na letadla a pustili jsme si rádio, kde říkali, že nás okupujou. Poslal jsem cvičného důstojníka na velení divize a ten se za chvíli vrátil, řekl, jaká je situace, a pozvali nás na velení. Stáli jsme tam v řadě, velitel proti nám a my v terénu za ním viděli, jak tam jedou tanky okupantů. Tím pádem cvičení zhaslo a plánoval se odjezd zpátky do posádek.

U pluku nebyl dokonce ani velitel, protože dostal dovolenou. Zrovna na takové důležité cvičení. Náčelník štábu se zastřelil. Byli jsme tedy bez něj. A náčelník štábu to je duše každého útvaru. Jde přes něj všechno.

Já si vyžádal, aby mi bylo dovoleno odjet do posádky. Když jsme odjížděli, zastavil jsem se v Litoměřicích u rodiny. Podíval jsem se, jak to vypadá u pluku. Rusové byli opravdu důslední! Odzbrojili stráž, akorát náčelník stráže, to byl šikovný desátník, si vyžádal spojení s posádkou. Spojení bylo ale přerušeno, takže šel pěšky a díky tomu si taky zachránil zbraň. Když jsem přijel, říkal jsem, že se po něm pojedu podívat. Ještě s jedním důstojníkem, se kterým jsme byli na stejné politické lodi. Rusáci hlídali z tanků. Měli to rozplánovaný. Nenechali nic náhodě.

• Vy jste byl dokonce evidován jako osoba nebezpečná státu...

Já s nimi totiž nesouhlasil. Když nás okupovali, jak na divizi, tak na pluku. Holt politika je politika. Všichni najednou otočili nebo zůstali netečnými. Já se angažoval, že to prostě takhle nejde. A dopadlo to tímto způsobem, že už jsem byl na tapetě. Nebylo ale žádné jiné řešení, že jsem v armádě zůstal. Velitel pluku furt marodil. Pak přišel jinej a ten byl hodně ambiciózní.

Měli jsme s mužstvem třeba probírat politické aktuality. Mě poslali do té nejtěžší jednotky a já to vykládal svým způsobem, což se jim také moc nelíbilo. Tak jsem se dostal na druhou kolej.

Ne z každé dobré myšlenky, vzejde dobrý skutek. Myšlenka komunismu totiž není špatná. Já poznal moře dobrých komunistů, ale taky na to doplatili. Proto jsem vstoupil do strany, ale pak, když jsem na to přišel, bylo pozdě. Vystoupit znamenalo likvidaci. Bylo to pohrdání mocí.

• Z armády vás později vyhodili. Jakou práci jste pak dělal?

Zavolali si mě a odvezli mě na divizi, kde se mnou udělali hodnocení. Před tím byly prověrky pluku, který uspěl. Nemohl jsem tedy být hodnocen jako úplně nevyhovující, ale politicky jsem nevyhovující byl, takže celkové hodnocení jsem měl jako nevyhovující. Když mě takhle zhodnotili, tak za mnou přišel zástupce kádrovýho oddělení, se kterým jsme se znali. Říkal: ,,Franto, hele, my jsme tě museli takhle zhodnotit, ale starej (velitel divize) má pro tebe návrh. Víme, že jsi odborně dobrej, tak pro tebe máme kšeft, že bys šel dělat velitele oddílu do Loun k motostřeleckýmu pluku.“. A já nechápal proč a odmítl jsem to.

• A to bylo taky špatně?

No, samozřejmě. Nepůjdu na ještě nižší funkci, než na které jsem byl ještě před vysokou školou. Stejně mě potom odveleli. Pak mě ustanovili do funkce posledního pomocníka náčelníka štábu. Ačkoli na to neměli vůbec právo, tehdy nebylo možný se na něco odvolávat. To bylo úplně zbytečný. V roce 1971 jsem byl pak propuštěn.

• A kde jste pracoval?

To je zajímavá věc. Nabídli mi místo na trati, abych dělal bezpečnost práce. Zajel jsem tam a oni řekli, že už mají místo obsazené. Vrátil jsem se tedy zpátky. To jsme bydleli s rodinou v Litoměřicích. Řekl jsem na okresní vojenské správě, že mě nechtějí a že je místo už obsazené. Tak se divili, že to není možný. Měl jsem čekat, oni zavolali a měl jsem tam jet znovu, že už to bude v po-řádku. Když jsem tam jel, tak byla zrovna porada. Čekal jsem u sekretářky. Když skončili, říkali něco o tom, že ten ,,vůl“ si byl stěžovat na ,,partaji“. Zvedl jsem se a řekl: ,,Tak ten vůl jsem já. Vy mi můžete akorát vylízat pr***. Já se na vás můžu akorát tak vy****. Nechte si svoje místa pro sebe. Já odcházím.“.

Potom jsem dostal místo v Secheze Lovosice, kde jsem stáčel tekutý čpavek do nádrží. To bylo hrozně nebezpečný. Tam byli dáváni podřadní lidé a bylo to taky špatně placený. Taky se stalo, že to špatně napojili a pustilo se to do vzduchu a asi tři lidi se otrávili. Oni ale viděli, že si počínám dobře, že se neflákám. A nabídli mi, jestli nechci dělat strojníka parní turbíny na výrobu kyseliny dusičný. Procházel jsem školením a když jsem udělal zkoušky, přešel jsem na parní turbínu. To byl ale směnný provoz, který mi nevyhovoval. Byl jsem nevyspalej. A taky kvůli mému hodnocení jsem nemohl mít vysoký plat. Měl jsem asi 4 150 korun a museli mi ho snížit na 3 200 korun. A že jsem měl odslouženo dvacet let, dostal jsem příspěvek tisíc korun, takže jsem si mohl vydělat jen 2 400 korun. Ale tady jsem vydělával víc, protože mi do toho počítali noční příplatky a všechno možný. Co jsem si vydělal přes tu normu, strhli mi to, zdanili. Okrádali, jak mohli.

• Kam jste šel potom pracovat?

Pak jsem dělal chvíli výrobu nábytku. To bylo jen z nouze. Pak jsem byl v mlékárně, stáčel jsem mlíko do sáčků. Tam jsem byl jako seřizovač strojů. Hodnotila se kvalita a čistota mléka. Nám se dařilo být v kladných číslech, že jsme pak patřili mezi nejlepší středisko v celém severočeském kraji.

• Tam jste zůstal až do důchodu?

Ne. Tam jsem se nedobře rozloučil. Nejdřív jsme vycházeli furt dobře, ale vedle ve vesnici byl ústav s tehdy nazývanými ,,méněcennými“ lidmi. Chodili do mlékárny na výpomoc. Jeden byl u myčky bas a bylo mu vše jedno. Mně vytýkali, že basy jsou špinavý. Ale já nemohl všechno kontrolovat. Zaměřil jsem se na to a viděl, že řidiči vozí basy s mlékem, které vytékalo. A byly tam různé odpadky. Dokonce i lidské výkaly. Kontroloval jsem tedy basu po base. A zrovna byla porada s vedením, já tam vtrhl a ukázal jim to. A pak jsme se rozešli.

Pak jsem šel dělat tady do Počerad do elektrárny. Tam jsem měl dělat skladníka, ale ta práce se mi nelíbila. Šel jsem raději na zauhlování, kde se lepily pásky, dělaly ložiska, příprava strojů. Tam jsem vydržel do důchodu.

• A pamatuje na měnovou reformu v roce 1953?

Ano, měli jsme normální měnu a v roce 1953 se změnil kurz. Asi jen do tří nebo pěti tisíc byl kurz 1:5, to se dalo vyměnit nejvíc, jinak 1:50 000. Lidi, kteří měli peníze na knížkách a různě, se jim najednou znehodnotili. To už zase jen do určité míry. Byl jsem svědkem, jak jeden montér, jehož rodina měla peněz jako šlupek, si stokorunou zapaloval cigarety. Bylo to totiž jen drobné koruny. A on nevěděl, co s tím.

• Jak jste prožíval rok 1989, když probíhala Sametová revoluce?

To bylo koncem roku. A já jsem narozen v lednu 1929, čili jsem šel do důchodu. Jak to bouchlo, tak bylo zajímavé, že za mnou přišli a nabízeli mi místo na podniku v kanceláři. Já jim ale říkal, že už toho mám dost, že jdu do důchodu a ať mi dají už pokoj. Už mě to nebavilo. Byl jsem podřadnej, všichni byli proti mně a najednou mě chtěli. Lidi se rychle změnili.

Člověk už hodně věcí zapomněl. Někdy mě popadne, že chci vzpomínat na hezký věci, ale zrovna když to člověk potřebuje, mi to nezapálí.

• Kvůli práci jste se často stěhoval. Vaše rodina se stěhovala s vámi?

Já jsem cestoval dost. Narodil jsem se v Dobřenicích, pak jsme žili v Rakovníku do roku 1959, pak v Postoloprtech do roku 1963, v roce 1963 přestěhovali manželku do Loun, když já byl v Brně čtyři roky na studiích a domů jezdil pouze jednou za 14 dní na neděli. Koncem roku 1967 jsme se stěhovali do Litoměřic, kde jsme bydleli asi do roku 1979, a přestěhovali jsme se s manželkou znovu do bytu v Postoloprtech, kvůli práci v Elektrárně Počerady. Pak jsme se vraceli zpátky do Rakovníka, do rodinného domku ke tchyni, která tam byla sama.

• A měl jste pak během práce čas i na koníčky?

Hodně málo času! Já jsem byl rád, když jsem mohl být s dětmi.

• A kolik máte dětí?

Dvě děti, tři vnoučata a šest pravnoučat. Dcera se narodila v roce 1956 a syn roku 1961. Syn a jeho rodina bydlí v Soběslavi a na Červené Lhotě. Druhá půlka žije v Žatci a v Rakovníku.

• Jak jste se seznámili se svou ženou?

My jsme se znali už z dřívějška. Ona pocházela z Rakovníku, ale měla příbuzné v Dobřenicích, kde jsem se narodil. A já pak v Rakovníku sloužil.

• Vzpomenete si ještě na nějakou historku z raného dětství? Na co rád vzpomínáte?

Hlavně z fotbalu. Hrávali jsme fotbal. S bráchou, který je ročník 1926 a já 1929, jsme hráli za jeden mančaft. Hráli jsme za sebou a těžko se přes nás dostávalo. Na to rád vzpomínám.

Jinak takovejch dětských blbostí bylo plno. Tenkrát jsme cvrnkali kuličky. Bylo jiný prostředí. Odlišovaly se i roční období - jaro, léto, podzim, zima. A každé období mělo své klady a mínusy. Kdežto dneska pomalu ani nerozlišíme, jaké roční období je. A za to si taky můžeme sami!

Já jsem se vlastně celý život staral sám o sebe. Prakticky od druhý třídy jsem se o sebe staral. Byl jsem u jednoho sedláka, kde jsem i spal, krmil dobytek a pomáhal mu. Hodně jsem se naučil. Tenkrát se obilí sekalo kosou, dala se dohromady parta lidí. Mlátilo se obilí. Každý rok se zabili dvě prasata. I když za okupace se smělo jen jedno, takže to druhé bylo načerno. Bylo mléko, máslo. Kvalitní strava. A bylo přírodní hnojivo.

Napsal(a): Hedvika Mašková