Zuzana Bechyňová: Jsem na své cestě ráda a šťastná za tu možnost

Před 11 lety založila neziskovku v Podbořanech, před osmi lety dětskou skupinu Chůvička, od roku 2018 provozuje sociální službu. „Je to práce od rána do večera, vrásky přibývají, starostí a zodpovědnosti je na jednoho člověka mnohdy vážně hodně. Ale s pokorou a vděčností přijímám každý den a jsem na své cestě moc ráda a šťastná za tu možnost,“ říká Zuzana Bechyňová Jiranová, ředitelka Centra Chůvička, dvojnásobná držitelka ocenění Křesadlo za dobrovolnictví.

Letos v květnu Zuzana podnikla poutní cestu do Santiaga de Compostela. Právě o této cestě jsme si spolu povídaly.

Zuzko, vy jste se sama vydala v květnu na dlouhou poutní cestu do španělského Santiaga de Compostela. Proč jste se tak rozhodla?

Říká se, že Santiago si vás zavolá. Ještě začátkem minulého roku jsem pěší poutě vůbec neznala. Na jaře loňského roku se na pouť do Santiaga vydala má teta a tehdy jsem o ní slyšela poprvé a hned mě to zaujalo. Líbila se mi představa jen jít, nic neřešit. Na konci roku 2023 jsem se rozhodla, že se na pouť také vydám. Od začátku jsem věděla, že chci pouť absolvovat sama. Že potřebuji na chvilku odjet a být jen sama se sebou, mít prostor na svoje myšlenky. Pracuji v pomáhající profesi a potřebovala jsem se na chvíli věnovat jen sama sobě, nemyslet na ostatní. Jediná možnost pro mě byla dovolit si odjet a jen jít. Pěších poutí je mnoho, i v Čechách. Já jsem si v myšlenkách asociovala cestu podél oceánu, a to se mi vyplnilo.

Probíhaly nějaké přípravy před cestou, jako trénink chůze a podobně?

Chodím ráda. Pokud je možnost, jdu pěšky, namísto jízdy autem. Nebo jezdím na kole. Čtrnáct dnů před odletem jsem začala chodit každý den. Nejprve pár kilometrů, těsně před odletem cca 14-15 km každý den, včetně batohu na zádech. Prvotní šok z každodenní chůze jsem si tedy užila v klidu domova. Bolela mě stehna, kotníky, lýtka, ramena. Ale tělo si zvykne na všechno. Také jsem si poctivě promazávala nohy, chodidla i svaly, abych předešla puchýřům a zánětům. Chodidla jsem mazala měsíčkovou mastí, klouby a šlachy mastí z bobkového listu. Dlouho jsem vybírala batoh a četla různé recenze. Nakonec jsem si vybrala batoh Deurer Futura Pro, 36 litrů a na cestu mi stačil. Celková váha byla cca 7 kg. Každou věc jsem před uložením do batohu vážila, snažila jsem se minimalizovat veškerý obsah a myslím, že se mi to podařilo. Měla jsem oblečení na dva dny a každý den jsem si svršky přeprala. Další den mi schly připevněné na batohu. Měla jsem minimum kosmetiky, minimum zbytečných věcí. Vše jsem měla uložené v ziplock sáčcích, i etue se zipem jsou gramy navíc. Boty jsem měla pouze jedny, druhé jsem nepotřebovala.

Popište, jak taková cesta probíhá?

Někdo říká, stačí se rozhodnout a jít. Já jsem si vše pečlivě plánovala. Do Santiaga vede mnoho poutních cest. Já jsem si vybrala Portugalskou pobřežní trasu, která vede z portugalského Porta do španělského Santiaga. Začátkem roku jsem se rozhodla, že půjdu, a krátce na to jsem si koupila letenky Praha-Porto, Santiago-Praha (s přestupem ve Švýcarsku). Nákupem letenek jsem věděla, že už není cesty zpět a že opravdu vyrazím. Na pěší pouti je možné spát v klášterech, v noclehárnách (albergue) nebo v klasickém ubytování přes booking nebo airbnb. Albergue jsou buď státní nebo soukromé. Kapacita je různá, ale většinou v jedné ložnici spí 15-30 lidí. Cena za noc se pohybuje od 10 EUR. Věděla jsem, že toto není má cesta a budu využívat soukromé pokoje. Naplánovala jsem si tedy jednotlivé úseky trasy, v průměru 28 km za den. A poté jsem si vybrala ubytování a rovnou zabookovala. Na cestu jsem si dovolila dvanáct dnů. První a poslední den na lety, deset dnů na samotnou cestu. Odlétala jsem z Prahy kolem 11. hodiny dopoledne, v Portu jsem byla kolem 14 hod. Metrem jsem dojela na ubytování, malý skromný pokoj se sdílenou koupelnou za 750 Kč. Na pouť jako takovou jsem vyrážela až další den, měla jsem tedy dostatek času si projít Porto a podívat se ke katedrále, odkud se „oficiálně“ pouť z Porta začíná a je tu možné zakoupit credenciál - malou knížečku, kam při pouti sbíráte razítka a v katedrále v Santiagu vám na základě těchto razítek darují Compostelu – osvědčení o absolvování cesty. Credenciál jsem si objednala již dopředu v Čechách a v Portu jsem si došla ke katedrále pro své první razítko. Ráno už jsem se nemohla dočkat, až opravdu vyrazím. Autobusem jsem dojela na zastávku Matosinhos a tam už na mě dýchl oceán. Byla jsem z toho velmi dojatá, nikdy předtím jsem u oceánu nebyla.

Kolik jste ušla první den?

První den jsem ušla podél oceánu 17 km. Měla jsem naplánováno z počátku kratší etapy a postupně km zvyšovat, abych předešla zánětu šlach. Celou cestu vás provází žlutá mušle nebo žlutá šipka, která vám ukazuje cestu, není potřeba používat navigaci. Žluté mušle jsou vyobrazené všude, na patnících, na obrubnících, na cedulkách podél cesty. Stačí se jen nechat vést a pozorovat úžasný život u oceánu a v nádherné přírodě, která v Portugalsku a Španělsku je. Celkem jsem ušla zhruba 265 kilometrů za deset dnů. Deset dnů, které jsem si opravdu užila. Je dobré být připraven na déšť, mít malou zásobu jídla. Ale vše lze cestou koupit, nejdete mimo civilizaci.

Má se jednat o jistou formu očisty duše... Je to opravdu tak?

Myslím si, že ano. Alespoň u mě tomu tak bylo. Vrátila jsem se odpočatá a v myšlenkách se k cestě stále vracím.

Je cesta finančně náročná?

To je asi o úhlu pohledu. Cesta mě vyšla na zhruba 25 000 Kč. Letenky stály necelých 9 000 Kč, dají se jistě sehnat levněji. Já jsem však nechtěla čekat na výhodnější cenu. Také samozřejmě lze ušetřit na ubytování, pokud využíváte společné ložnice a ubytovny. Nemusíte jíst v restauracích, ale koupit si jídlo v obchodě. Věřím, že někdo může absolvovat cestu i za polovinu mých nákladů.

Co se po celou tu dobu odehrávalo ve vaší mysli?

Pokora a vděčnost. Vděčnost, v jaké krásné době žijeme, jaké máme možnosti. Nikdo nám nepřikazuje a nezakazuje. Jsme svobodní. Na cestu jsem si připravila mnoho podcastů a hudby, ale nakonec jsem hudbu poslouchala až poslední dny mé cesty, a to stejně jen pár oblíbených písniček od Hany Hegerové nebo Marty Kubišové. Většinu cesty jsem šla v tichu a užívala jsem si každý krok, šumění oceánu, zvuky přírody. A to bylo to, co jsem potřebovala.

Potkala jste cestou nějaké zajímavé lidi?

Mnoho lidí se na pouť vydává potkat nové lidi, seznámit se. Cesta do Santiaga je již poměrně komerční. Každý rok ji ukončí přes půl milionu lidí. Já jsem však měla opačnou potřebu, být sama. Sama se sebou. S dvěma dětmi, které vedete k aktivnímu životu, nemáte příliš času pro sebe, pro svoje myšlenky. S ostatními poutníky jsem se většinou jen pozdravila a pokračovala dál sama. Setkala jsem se s Judy z USA, která má čtyři děti a na poutě vyráží každý rok, aby si odpočinula a nabrala sílu. Také jsem potkala dvě úžasné Korejky, které byly neuvěřitelně pozitivní a neustále rozdávaly úsměvy. Kousek cesty jsem šla s polským párem, který cestuje po celém světě. Do cíle ke katedrále jsem došla s Kevinem z USA a Fabiem z Brazílie. Společně jsme šli posledních pět kilometrů a dohromady nás spojilo, že jsme všichni pajdali. Já jsem sedmý den cesty začala cítit bolest pravé nohy a nakonec to byl zánět šlach, kterému jsem se tak chtěla vyhnout. Ale cestu jsem i tak zakončila, i když jsem posledních 75 kilometrů pajdala a šla přes bolest. U katedrály v Santiagu to byl moc krásný a dojemný okamžik, kdy jsme všichni volali „We did it!“ Hodně pršelo, ale i tak to bylo krásné.

Jaké byly nejsilnější zážitky během cesty?

Určitě to je přechod mostu z Portugalského města Valenca do Španělského města Tui. Byl to krásný pocit, že jsem přešla z Portugalska do Španělska. Byl to pro mě silnější a významnější pocit, než ukončení cesty v Santiagu... A další velmi silný zážitek byl ve městě Caminha. Bylo to pátý den mé cesty, kdy jsem šla poslední den podél oceánu a cestu jsem si trošku upravovala, abych šla co nejvíce u vody a co nejméně zástavbou. Tím jsem si ale cestu dost prodloužila a ten den jsem ušla necelých 35 kilometrů, přes 53 000 kroků. Po příchodu na ubytování jsem se osprchovala, protáhla a namazala jsem si nohy a chtěla si odpočinout. Z venku jsem ale slyšela nádhernou hudbu. Ubytování bylo přímo u malé kaple Panny Marie ze 17. století. V kapli probíhala zkouška farního sboru a byl to velmi silný zážitek. V kapli nikdo nebyl, farní sbor zpíval v prostorách kůru a já jsem si v tichosti v lavici užívala krásné písně, které nebyly pouze církevní, ale sbor nacvičoval i klasické filmové melodie. Hudba se rozléhala po celé kapli a já jsem zde nakonec strávila téměř 40 minut rozjímáním. Zde jsem si i poplakala dojetím.

Komu byste tuto cestu doporučila? Myslíte si, že je potřeba mít k ní nějaký „důvod“?

Cesta je vhodná pro všechny, jakéhokoliv věku a kondice. Není nijak náročná. Je možnost si nechat batohy převážet, takže ani nemusíte nosit batoh s sebou. Také je možnost se na cestu vydat s průvodcem. Myslím, že není nutné mít důvod. V knize od cestovatele Zibury, který tuto pouť podnikl již dvakrát, autor zmiňuje mnoho silných příběhů lidí s vážným onemocněním, po rozvodu, po ztrátě někoho blízkého. Cesta je možnost, jak se s takovou situací vyrovnat.

Někteří lidé tuto cestu za život několikrát zopakují, budete mezi ně patřit i vy?

Neplánuji jít stejnou portugalskou trasu, i když kdo ví. Ale po světe je tolik jiných stezek. Poutní trasy jsou v Itálii, Chorvatsku, ve Francii. Stačí si jen vybrat. Nyní plánuji postupně absolvovat stezku Českem. A v budoucnu bych se ráda vrátila do Santiaga a odtud šla na pomyslný konec světa, na Fisterru. Tuto trasu bych ráda šla i se svojí rodinou. Fisterra je nejzápadnější místo pevninského Španělska. Na jižním cípu tohoto mysu je maják a je to pomyslný konec pouti do Santiaga, je zde nultý patník. Cesty však musím volit s ohledem na můj zdravotní stav. Mám pět operací kolene a některé povrchy a terény jsou pro mě náročné. Stoupání do kopce je fajn, ale klesání je na kolena náročné. Do Santiaga vede více stezek.

Děkuji za rozhovor, ať se vám daří na všech vašich cestách!

„PODPÁSOVÁ“ SEDMIČKA

1. Evropa nebo Asie? Asie

2. Déšť nebo slunce? Slunce

3. Zkušenosti nebo inteligence? Inteligence

4. Chůze nebo běh? Chůze

5. Moře nebo hory? Moře

6. Sever nebo jih? Jih

7. Náhoda nebo osud? Osud

NETRADIČNÍ SEDMIČKA

1. Nejoblíbenější číslo? 21

2. Jste ranní ptáče nebo sova? Sova

3. Nejdůležitější vlastnost? Pečlivost

4. Který rys u vás převládá? Bojovnice.

5. Kam se ráda vracíte? Na chatu na Plzeňsku.

6. Co jste přečetla naposledy? Umění naslouchat.

7. Máte oblíbený citát? Kdo je připraven, není překvapen.