Úvod / Rozhovory / Václav Špilar: Vždycky jsem byl zapřisáhlý vesničan

Václav Špilar: Vždycky jsem byl zapřisáhlý vesničan

Alla Želinská 2024-10-20 15:20:00 Rozhovory, Zprávy, Kultura

Machr na fyziku a matematiku, bývalý dlouholetý ředitel gymnázia v Podbořanech, někdejší místostarosta Petrohradu na Podbořansku, krajský zastupitel, kronikář, autor knihy o historii obcí ve svém regionu, chovatel, milovník holubů. Václav Špilar z Petrohradu je navíc skvělý vyprávěč. Sešli jsme se v útulné zasedačce obecního úřadu, kterou zdobí obrazy významných památek v okolí – Švýcarské hájovny, kaple Všech svatých, kapličky v Černčicích, Špitální kaple… Historie obce je stále živá právě díky bádání a publikacím pana Špilara. Jeho vzpomínky na vlastní dětství a mládí, rodinu, na časy dobré a zlé jsou velmi zajímavé. Hodina a půl vymezená na počátku pro náš rozhovor (kvůli zdravotnímu stavu) utekla velmi rychle. Nesmírně za ni děkuji.

Pojďme na začátek – k vašemu narození.

Narodil jsem se 14. července, čili na výročí pádu Bastily, roku 1943 v obci Skryje okres Rakovník. My jsme dneska už jediná česká rodina, která tady byla i za Rakouska Uherska a zůstala tady i přes válku – tedy část rozvětvené rodiny.

Jak jste se dostali sem, do Petrohradu?

Pocházím z třetí generace petrohradských starousedlíků. Můj dědeček Václav Špilar byl bednář a tady do černínského pivovaru tenkrát sháněli bednáře. Děda se narodil blízko Plzně, ta vesnička dnes už ani není, v Plzni se naučil stavět ty ohromné sudy, tehdy ještě cisterny nebyly. Přihlásil se sem, když sháněli toho bednáře, a dostal tady místo. Bylo to s bytem, velikou zahradou... a tak vlastně tady celý svůj život prožil až do první republiky. Smýšlením byl národní socialista, dnes bychom řekli sociální demokrat. Bohužel 10. května 1945 – v den, kdy sem vstoupili sovětští vojáci, umřel v podbořanské nemocnici – měl úraz…

Váš děda se jmenoval Václav, takže vás rodiče pojmenovali po něm?

Přesně tak. Jméno mám po dědovi – Václavovi Špilarovi. Oženil se takovým způsobem, že svou manželku viděl poprvé, když ho přivedli do kostela v Plzni a tam mu ji ukázali. Otcové se znali, a tak po domluvě se sešel poprvé se svou budoucí manželkou Kateřinou, bylo jí tehdy devatenáct let. Vždycky pak říkali: „Podali jsme si ruku a už jsme se nepustili.“ Babička dědu přežila o mnoho let, nakonec zemřela u jedné ze svých dcer, v Jesenici u Rakovníka.

Děda když dostal pozemky, tak odešel z pivovaru a začal hospodařit, protože pocházel ze zemědělského prostředí, a byl šikovný obchodník, což se projevilo až potom. Postavil tady veliký dům, část už zbouraná, byly tam stáje pro koně, krávy, ovce, vepřín a na kraji té budovy byla sušárna na chmel, na tehdejší dobu supermoderní (ještě JZD na ní dosušovalo taky) a první sklizeň z chmelnice mu zaplatila celou tu stavbu. Koupil si chmel od odborníka za hříšné peníze na tu dobu, ale pak se vyplatilo. Tu sušárnu si pamatuji ještě jako kluk, otci jsem tam nosíval svačiny.

Kolik dětí měli vaši prarodiče?

Čtyři dětí – všechny se narodily ještě v pivovaře. První – syn Vašek, ten bohužel zemřel jako kojenec, druhý byl můj otec – Josef, potom měli dceru – Aničku a poslední nejmladší Jan. Můj otec se dal na zemědělství, zdědil to tu po svém otci a hospodařil. Anička šla do měšťanky, učila se vařit, prát, žehlit, a potom, protože byla dcerou hraběcího zaměstnance, dostala pozvání od paní hraběnky pomáhat na zámku. A tak po škole ji brala na zámek a tam Anička roznášela jídlo, pomáhala s domácími pracemi. Osud ji svedl s učitelem Josefem Dobrým, který sem přišel učit do školy, již postavil český statkář Kožíšek.

To je ta zdejší škola v Černčicích?

Ano, v Černčicích, které byly dříve samostatná obec, byla původně německá škola, byla přízemní za první republiky. V Mukodělích byl český statkář – jmenoval se Kožíšek, ten přišel s myšlenkou postavit tady českou školu, a nakonec po jednáních, i shora, mohli přistavět patro – kopii toho přízemí. Zajímavé, že i Češi odmítali dávat na stavbu peníze v té době... Kožíšek na vlastní náklady postavil to patro. V přízemí byla jedna německá třída a byt pro německého učitele, který se jmenoval Krotsch, v prvním patře pak dvě třídy pro české děti a byt pro českého učitele. V Petrohradě zůstala za první republiky pouze německá škola. Do české školy v Černčicích chodily děti také z Petrohradu, Bílence a Mukoděl. U školy byla ovocná zahrada, já si ji ještě pamatuji, teď je tam hřiště pro školku i školu.

Zasáhl příchod hitlerovců do Petrohradu přímo vaši rodinu, otce?

Když sem měli přijít, v noci se k nám dostal otcův kamarád, což byl Němec, část jich byla proti Hitlerovi, bouchal na okno, naši se lekli „Že by už ti Němci?..“, a byl to kamarád, oslovoval tátu Sef nebo Pëpë, řekl mu: „Viděl jsem, že jseš v seznamu těch, které budou hledat“. Můj táta v tu dobu dělal šéfa Sokola, „a tak koukej zmizet“. Otec sebral tašku a v noci odešel, šel na nádraží a po kolejích šel přes Stebno, Blatno až do obce Potvorov, bývalo tam nádražíčko, tam byl hraniční přechod s Německem, pak už mohl jet vlakem do té obce, odkud pocházel jeho otec, odkud přišli Špilarové, tam pomáhal příbuzným, to byli zemědělci...

Chodil jste do školy v Petrohradě a pak?

Potom jsme chodili do Kryr – 6., 7., 8. třída. Tímto končila povinná školní docházka. V Kryrech jsem se učil za pana ředitele Kalendy (pak s jeho synem jsem studoval na Karlově univerzitě v Praze). Z Kryr jsem byl vybrán, 12 nás asi bylo, do střední školy – v Podbořanech jak je dnes Masaryčka – to byla jedenáctiletá škola Julia Fučíka, ptali se matky, otec v tu dobu už nežil, zemřel, když mi ještě nebylo 12 let. Takže jsem chodil na střední do Podbořan. V roce 1960 jsem maturoval – byli jsme poslední třída, která skládala maturitu v okrese Podbořany, protože už příští rok byl okres Louny.

Pak byla volba vysoké školy...

Učila mě matematiku paní Marie Nová, pocházela z volyňských Čechů, nejdříve učila v Karlových Varech, zemřel jí manžel, pak to psychicky nemohla snést, měli malou holčičku Marušku. Jako matematička byla výborná, dokonce jí nabízeli učit na vysoké škole v Plzni, a ona přišla do Podbořan – když jsme tam chodili jako žáci, tak jsme s tou Maruškou hráli – před školou bylo hřiště, doskočiště na dálku s pískem z místní keramičky, co tam byla a je dodnes.

Když jsem maturoval, tak paní učitelka Nová mi řekla: „Ty bys klidně mohl jít v matematickém oboru ne na začátek vysoké školy, ale už na vyšší ročník, jak jsi v tom dobrý.“ A já se přihlásil na matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Šel jsem tam na přijímačky, to mi zůstalo trvale v paměti – psali jsme nějaké příklady, pak děkan fakulty říká – vy jste Špillar, nejste z Domažlicka? - To nejsem, píši se s jedním l, i když v rodině máme Špillare se dvěma l. Znal jsem Jaroslava Špillara, který tvořil na Chodsku – obrazy lidí v krojích. Děkan: Neznáte ještě jednoho Špillara? Taky to byl malíř. A já: „Tak to by mohl být Karel Špillar – autor mozaiky na průčelí Obecního domu na náměstí Republiky, to jsme se učili v dějepise. Pan děkan se pak obrátí na členy přijímací komise: „Přijmout.“ (smích)

Tak jste se dostal na matfyz díky Karlovi Špillarovi (společný smích).

Na fakultě jsem studoval 6 let, mohl jsem být kratší dobu, ale tehdy dvakrát se změnily obory, a ještě jedna věc, během studia jsem tam onemocněl. Měli jsme vojnu jako kluci, vždycky jeden den v týdnu, a děvčata měla volno. Tak jsme jednou byli v lesích na Křivoklátsku – tam jsme bojovali... a já tam chytil nemoc, na koleji mě našli ležet na podlaze na chodbě, odvezli mě do nemocnice, poslali na Bulovku, tam byl v té době lékař – Polák, Krócz, byl z univerzity z Varšavy, zacvičoval se. 14 dní jsem nevěděl, že byl život, a když mě po 14 dnech probudili, posadili do křesla, odvezli k zrcadlu, abych se umyl, a já když jsem se na sebe podíval, měl jsem vousy a vůbec, jsem se nepoznal! Když mě pustili, tak mě ještě ten polský doktor léčil ambulantně. Říkal – mluvíš, slyšíš, chodíš? Pak je to dobrý. Dostal mě z toho.

Po vysoké škole jste asi dostal umístěnku?

Pak jsem šel na rok na vojnu do armády, poslali mě do Pardubic, cvičili jsme na manévrech Varšavské smlouvy. Po matfyzu mi nabídli místo u továrny na Slovensku. Měl jsem tady maminku, o tři roky mladšího bratra – bydli v Drahouši u Jesenice. Nešel jsem tam. Asi za týden padla otázka: Nešel byste k státnímu filmu? No, herec moc nejsem… - To ne (tenkrát se začínaly dělat magnetofony, pásky i na obraz), máte výborné znalosti z fyziky, magnetismu – tomu musíte rozumět, já na to, že to zkusím, tak mě přijal Statní film, v Gottwaldově, jak se tehdy jmenoval Zlín, Baťovy ateliéry, tam se dělaly první filmy. I film Karla Zemana, pracovali tam Rakušané, Slováci. Dostal jsem tam byt 1+1, a tam jsem byl až do doby, kdy přišla sovětskaja armija. V noci přiběhl režisér, byl to Dán, česky moc neuměl, bouchal na dveře, ukazoval nahoru – „létalo!“ Koukali jsme na to „létalo“ – to už byly ruské stíhačky, ráno jsme nesměli do laboratoří. Kolegové za mnou přišli – pojď s námi do Rakouska, tam jsme už poslali všechny naše výzkumy, zápisy. Ten výzkum byl víceméně tajný, na ten sem jezdili dívat Japonci tenkrát. Zůstal jsem, měl jsem už tady manželku.

Jak jste se poznali?

Znali jsme se z fakulty, Jana vystudovala meteorologii. Bydlela i pracovala na letišti. Když jsem přišel do Gottwaldova, tak jsme se vzali, tajně, nikomu jsem nic neřekl. Až později jsem příbuzným zaplatil nějakou oslavu dodatečně. Když letiště zabrali sověti, tak šla sem, bydlela u moji matky, já rozvázal pracovní poměr se Státním filmem a šel učit do Loun, to už jsme čekali malé, narodil se nám synáček Vašek, když už jsem u těch dětí, tak za nějaký čas se nám narodila dcerka Jana, pak další syn Michal.

V Lounech jste učil jak dlouho?

Tři roky, študoval jsem dál své věci, ale přišel jsem na to, že učit mladé lidi je mi bližší. Pak jsem šel učit do Žatce. Čtyři roky jsem byl třídní, i když už na konci jsem učil také v Podbořanech, tak tu svoji třídu jsem dovedl do maturity. Psal se rok 1974, v Podbořanech na gymnáziu dělala ředitelku paní Nová, co mě poslala tenkrát na fakultu. Kromě hodin fyziky a matematiky jsem měl na starost umisťování žáků na vysoké školy, řízení pracovních brigád, kam chodili studenti. Potom paní Nová šla do penze, místo ní přišla ruštinářka paní Bláhová ze Žatce, byla v KSČ. Po roce 1989 odešla. Hodně kantorů mě podpořilo na výběrové řízení – v roce 1990 jsem se stal ředitelem Gymnázia Podbořany a byl jsem tam 15 let.

Za vašeho řízení bylo zavedeno osmileté gymnázium?

Ano. Také jsme získali od města první poschodí budovy ve Smetanově ulici – tzv. budova B. Byla vybudována první kompletně vybavená počítačová učebna. Studenti tak vedle výuky výpočetní techniky už mohli pomocí počítačů absolvovat i zajímavější hodiny fyziky, deskriptivní geometrie, jazyků, dějepisu.

Na gymnáziu jsem pak učil ještě jako penzista. Byla tam nová paní ředitelka – ta Maruška, jak jsem vyprávěl – vdaná Marie Honzlová. Nemohla sehnat nikoho na fyziku, požádala mě, tak jsem učil. Skvělá žena, pedagožka, byla nemocná, škoda, odešla moc brzy.

Gymnázium absolvovaly i všechny vaše děti?

Všechny tři. Poté nejstarší Václav šel na vojenskou školu – výpočetní technika, dcera se dostala na matfyz, jako já, a mladší Michal také. Už během studia ale pracoval skrz počítače u zahraniční firmy.

Vy jste si vlastně nikdy nezvykl na město, jak jsem pochopila.

Od útlého mládí žiji na vesnici, jsem, abych tak řekl, zapřisáhlý vesničan. Vždy mě bavila manuální práce, odpočinul jsem u ní, vyčistil si hlavu. V blízkosti našeho domu máme asi půlhektarový kousek pole, které jsem obdělával. Veškeré práce, tedy kromě orby, jsem se snažil dělat ručně. Teď už se o to stará syn Míša, ten mimochodem dodnes je občanem Petrohradu, i když bydlí v Praze. Všechna vnoučata mi vyrostla ve městech, dvě dokonce poblíž německého Frankfurtu nad Mohanem, a tak bylo pro ně vždycky zážitkem například naše drůbež a králíci, jízda venkovským motoráčkem...

Mnoho let jste byl kronikářem obce Petrohrad.

Od sedmdesátých let jsem byl oficiálním petrohradským kronikářem. Rád bádám v historických pramenech. Publikuji v našem místním časopise Lunaria a jsem autorem publikace o historii Petrohradska. Splácím tím trochu dluh obci, kde jsem vyrostl, a mládí, kdy jsem chtěl být historikem.

Jste také čestným členem chovatelské organizace v Podbořanech.

Byl jsem spoluzakladatel organizace v Kryrech. Vždy se mi strašně líbily holuby, chovám je dodnes, už ale nechodím na výstavy. Chovám také králíky a slepice. Míval jsem i kachny. V Kryrech se organizace rozpadla, tak jsem v Podbořanech. Když jsem šel do důchodu, dělal jsem nějaký čas předsedu, ale papírování a byrokracie mě už pak unavovaly.

Chodíte na srazy se svými bývalými studenty?

Ano, letos jsem byl třikrát. Ten čtvrtý mi překazil můj záchvat. Mozek, mysl, logika mi naštěstí slouží, jen po té fyzické stránce už je to slabší. To je život, vše je, jak má být.

Děkuji za rozhovor, ať se vám moc daří. Alla Želinská

Netradiční sedmička

1. Váš oblíbený autor? Karel Čapek

2. Vaše oblíbené jídlo? Jaternice a jelita z domácích zabijaček prasat

3. Jakou hudbu máte rád? Moravskou lidovou

4. Jak se jmenovala vaše první učitelka? Jaroslava Zemková

5. V jakém státě kromě ČR byste dokázal žít? Německo

6. Čeho si na přátelství nejvíc ceníte? Vzájemnou pomoc a podporu

7. Co Vám dělá největší radost? Úspěšný život mých dětí

Podpásová sedmička

1. Euro nebo koruna? Koruna

2. Knížka nebo film? Knížka