Šikulkové, hýbejte se! - sportovní projekt který nabíjí energií

Pátou sezonu v Lounech funguje kroužek Šikulkové, hýbejte se. Za jeho vznikem stojí holky, mámy, které chtěly svým malým dětem dopřát pohyb formou her. Zázemí Šikulkové našli v areálu lounského fotbalového klubu, kde se scházejí dvakrát týdně, jednou děti do tří let, jednou děti do předškolního věku, v zimním období se scházejí v tělocvičně. Šikulkové také stojí za projektem dětského hřiště v areálu FK Louny. Šikulky v současné době vedou Verča Baňková, Kája Novotná, Iva Ullrichová a Ivetka Plachá. O tom, jak nápad vznikl, kdy a kde Šikulkové cvičí i jak se budovalo hřiště jsem si povídala s Verčou. Tykání bylo samozřejmé, protože se s Verčou známe řadu let a u vzniku Šikulků jsem malinkatým dílem ráda pomohla.

Verčo, jak to všechno začalo, kde se vzal nápad?

Já a Kája jsme trávily s našimi dětmi hodně času na fotbalovém hřišti, manželé jsou fotbalisté a členové FK Seko Louny. Potkávali jsme tam maminky s mladšími sourozenci ,,fotbalových nadějí“, s nimiž tam během hodinového tréninku čekaly. Během té doby jsme pro tahle mrňata nenašly žádné vyžití. Maminky malých fotbalistů během sezony manželovi, který v klubu trénuje, volaly, jestli nemá FK nějaký kroužek pro takto malé děti, že by ho rády navštěvovaly. A tak pomalu vznikala myšlenka kroužek založit. Když se mě jednou zeptal, jestli bych do toho šla, řekla jsem ano.

Kdo s rozjezdem Šikulků pomáhal?

Začala jsem já s Kájou a hodně nám pomohli kamarádi. První hodinu jsme připravily my dvě společně s Petrou, Evou a Míšou Jantošovou a Veronikou Benešovou. Holky nám hodně pomohly, některé z nich měly zkušenosti s prací ve větším kolektivu dětí, což bylo skvělé. I když s námi už tyto čtyři děvčata netrénují, bez nich by Šikulkové nebyli, tam kde jsou. S realizací našeho nápadu nám pomohl můj manžel, šéftrenér mládeže FK Louny a pak také předseda FK Pavel Domecký, který byl velmi vstřícný a ochotný a umožnil nám pro cvičení využívat krásné prostředí fotbalového areálu. V začátcích si nám s medializací a založením facebookého profilu pomáhala ty, plakáty a upoutávky nám nyní tvoří Luboš Korbel.

Jaký byl zájem o první lekci, překvapil vás?

Pro děti jsme na první hodinu nachystaly několik cvičení zábavnou formou na hřišti. První lekci jsme uspořádali v létě 2020. Bylo to ve středa 26. srpna a ten den hodně foukalo, takže jsme vůbec nevěděli, kolik dětí přijde. A přišlo jich hodně. Bylo to super, byly jsme nadšené, že je zájem veliký, což nám dalo důvod pokračovat dál. Ve velkém počtu se pak děti na Šikuky scházely celý podzim. Pak ale přišly covidové zákazy a na nějakou dobu jsme činnost kroužku musely přerušit.

Cvičit s tolika dětmi asi není sranda?

Práce s tolika dětmi byla a je náročná, ale velmi nás to nabíjí. Hodina začíná společnou říkankou, během které děláme s dětmi cviky na protažení, o nichž se v básničce mluví. Děti jsou skvělé. Děkujeme rodičům, že nám svěřili svoji důvěru a svoje šikovné děti. Ty se během Šikulků seznámí s pohybem, prostředím klubu i fotbalu, některé u něj i zůstávají a nyní hrají v klubu v mládežnických kategoriích, některé se věnují jinému sportu. Děti si během cvičení najdou svoje oblíbené cviky, některé mají raději, jiné naopak. Nejvíce mají všichni rádi závěrečnou překážkovou dráhu. V rámci svých fyzických možností hodiny zvládly i naše rok a půl staré dcery (v době vzniku kroužku), pro které je pohyb nyní přirozený.

Každý kroužek se platí, jak je to u Šikulků?

Většina klubů či kroužků funguje systémem plateb na měsíc či čtvrt rok, nebo celý rok. U nás nejsou rodiče vázaní žádnou platbou. Jako mámy jsme to braly rozumově, podle zkušeností s našimi děti, které když marodily, tak jsme na žádná cvičení chodit nemohly. V Šikulkách se platí za každou navštívenou hodinu, přijdete jednou, po-druhé, pak třeba až za týden a nejste ničím vázáni. Platba za hodinu je jed-notná – pro každé dítě sto korun na jaře i na podzim.

Pro jak staré děti jsou Šikulkové určeni.

Středeční lekce jsou pro děti od dvou do pěti let. Některé dvouleté děti jsou velmi šikovné a sportovně nadané, proto umožňujeme i jim, aby na Šikulky chodily. Když si na lekcích dítě ho-dinu vyzkouší a zjistí se, že to ještě není nic pro ně, mohou chodit na ho-diny pro mladší děti. Všechny lekce probíhají od půlky března do října venku, přes zimu v tělocvičně (ZŠ Školní), léto je volné. Pro mladší děti (od jednoho roku do tří let) máme celoročně, kromě léta, vyhrazen každý pátek od 9.30 do 10.30 hodin lekce v prostorách nad hernou U Zajíce (English and Move) ve Školní ulici. Dříve jsme měly s holkami hodiny například i v Peruci, Košticích a Líšťanech, kde byly krásné prostory a chodilo hodně maminek s dětmi. Prostory už ale nejsou k dispozici a Šikulkové pro menší děti fungují jenom v Lounech.

Fungujete pátou sezonu, jaká byla cesta Šikulků?

Začali jsme v roce 2020, v létě po začátku covidu, a vše se rozjelo skvěle. Potom nás na chvíli zastavila nastavená omezení a začali jsme se opět scházet v roce 2021, když covid polevil. Šikulkové se zase rozjeli, děti, které s námi začínaly, tak chodily znova, poté odrostly. V té době jsme začali fungovat ve zmíněných obcích. V roce 2022 se rozjel také program Šikulkové ve školkách. Pro většinu lounských školek a několik vesnických jsme připravily program a s dětmi jsme si zacvičily. Kroužek jel tak nějak ,,setrvačně“, postupně ale děti odrůstaly a nových přišlo méně, hlavně v obcích a ani jsme tolik naše činnosti nepropagovaly. Nakonec jsme zůstaly tedy jenom u Šikulků v Lounech.

Na lounském fotbalovém hřišti v létě vzniklo hřiště pro děti. Máte s ním něco společného?

Máme, všechno. V lednu přišla Kája s nápadem, že bychom se s Šikulky mohli přihlásit do soutěže o hřiště, do projektu jako mají velkoobchody Lidl a Kaufland. Nakonec se nám ozvali z Nadace Via, že se můžeme zapojit do programu, který má Česká spořitelna právě na podobné projekty. Kája celý projekt připravila, vše zařídila a grant jsme dostali. Nazvaný je Kdo může, pomůže – volnočasové zázemí.

Proč zrovna hřiště?

My samy máme malé holky, které se během tréninku sourozenců nudily, nebavilo je koukat na trénující fotbalisty a nechtěly na hřišti zůstávat. Chtěly jsme společně vytvořit něco, kde budou moci děti trávit čas a bude se jim tam líbit.

Řekni, co vše na hřišti děti najdou?

Hřiště je umístěné pod jehličnany podél hlavního hřiště. Jsou tam tři pískoviště, tabule na kreslení, silnice s autíčky pro děti, překážková dráha či masážní chodník na bosou nohu, na asfaltovém povrchu jsou nakreslená bludiště. Na jaře, až to dovolí počasí, přibude ještě knihobudka. Součástí hřiště je možnost třídění odpadu.

Mělo získání podpory nějakou podmínku?

Podmínkou bylo, aby se zapojila komunita rodičů, kamarádů, ale také i návštěvníci, kteří jsou spjati s FK Louny a okolím. Další podmínkou, kterou jsme si stanovili my bylo, aby bylo hřiště vytvořeno z uprecyklačních věcí, tedy materiálu nepotřebného či odpadového a znovupoužitelného, který se přemění v užitečnou věc.

Do vybudování hřiště jste se zapojili všichni…

Fyzicky hřiště vzniklo díky pomocí úsilí našeho spolku a komunity přátel a rodičů FK Seko Louny. Zapojili se trenéři, obeslali jsme rodiče a poprosili je o pomoc. A přišlo jich hodně. Při samotné realizaci, která proběhla v létě, se sešli rodiče a přátelé klubu i kroužku. Někteří pomohli prací, jiní dodali materiál. Nejvíce se udělalo během příměstského tábora, který fotbalový klub pravidelně pořádá.

Společný projekt se zapojením rodičů a trenérů byl skvělý nápad s výborným výsledkem…

Ano, a na výsledek jsme hrdé, když vidíme, že je volnočasové zázemí obsypané dětmi a spokojenými rodiči či prarodiči. Návštěvníci areálu hřiště chválí, stejně jako naši práci a zápal. Prostor mezi hřišti se zkrášlil.

Komunita kolem fotbalu tedy zafungovala skvěle?

Přesně tak. Díky projektu došlo k propojení lidí. Dříve jsme se formálně po-zdravili, nyní jsme parta a zdravíme se ,,ahoj“. Právě vyhlášení komunitní brigády a přistoupení realizátorů na návrh stanování byl nejlepším nápadem. Společně jsme pracovali, relaxovali v řece, večer jsme udělali závěrečný táborák, opekli si buřty, zazpívali si a druhý den jsme ještě celý den strávili na hřišti. Nikomu se nechtělo domů. Jak řekla Kája, je to cíl projektu, spojit komunitu a dokázat, že dobrovolnictví má svůj význam. Udělali jsme si hezčí místo tam, kde často trávíme svůj čas, a to vlastníma rukama. A děti si tu našly své místo na hraní. Funkci, kterou jsme chtěly, aby hřiště mělo, se plní. Hřiště je obsypané dětmi a rodiči a díky projektu došlo k propojení rodičů i dětí.

Děkuji Ti za příjemný rozhovor a přeji, ať se Šikulkům i holky vám daří!

Lucie Steklá