Pro hrnčířinu jsem se narodil

Denisa Bukvajová 2024-12-31 17:21:31

Předvánoční sezóna je období, kdy spotřebitel pod vlivem emocí povolí uzdu svým nákupním návykům a  dovolí si více utrácet. Keramika se často používá při denních rituálech, jako je pití čaje, kávy, servírování jídla, vytváření tepla domova. Krásné kameninové nádobí může tyto momenty povýšit na zvláštní příležitost plnou romantiky. Proto jsem se tentokrát vydala za hrnčířem Martinem ŘÍHOU, který má už třicet let své pevné místo U koupaliště na Peruci.

Martin Říha se vyrábění keramiky naplno, a to bez nadsázky, věnuje od svých osmi let, kdy od tatínka dostal svůj první hrnčířský kruh. Jeho výrobní proces vychází z tradičních řemesel a je zaměřen výhradně na ruční práci, točení na hrnčířském kruhu z volné ruky.

Jaké byly Vaše začátky? Co Vás k hrnčířství přivedlo?

Od dětství jsem rád tvořil a modeloval. Táta i děda byli myslivci, rád jsem s nimi chodíval do lesa. Ale zatímco oni se věnovali myslivosti, já šel raději k potoku, kde jsem si nakopal jíl a vytvořil třeba hliněnou placku a obtiskával do ní rostliny, větve, různé další přírodní materiály, které jsem někde našel. Postupem času, to mi mohlo být kolem šesti let, jsem začal tvořit postavy, modelovat hlavy. V osmi letech mi táta, na mé velké přání a asi i naléhání, vyrobil hrnčířský kruh. Nechtěl jsem čekat, až půjdu do učení. Svými výrobky jsem pak obšťastňoval dámskou část naší rodiny.

Čím byste chtěl být, kdybyste se nestal hrnčířem?

Hrnčířství byl můj dětský sen. Já to vnímám tak, že jsem se hrnčířem narodil. Nikdy jsem si nepřipustil, že bych mohl dělat něco jiného. Na základní škole jsem chodil do keramického kroužku, abych neponechal přijímací zkoušky náhodě. Kdyby mě však po osmé třídě na hrnčířství nevzali, tak bych určitě dělal něco s přírodními materiály. Pravděpodobně byl bych kameníkem, kovářem nebo truhlářem. Na školu jsem se ale naštěstí dostal. Učil jsem se v Družstvu umělecké výroby Keramo Praha, kde jsem působil tři a půl roku a pak jsem absolvoval maturitu z technologie keramické výroby na Uměleckoprůmyslové škole v Podkovářské ulici v Praze. Nevím, zda ještě funguje, ale tenkrát tato škola patřila k nejlepším. Jen podotýkám, že ze třídy dvaceti studentů jsem jediný, který se hrnčířině věnuje. Řemeslo je to krásné, ale zkrátka je těžké se jím uživit, proto hrnčířů už pomalu ale jistě ubývá.

Na webových stránkách píšete, že jste rodinná firma. Kdo z Vaší rodiny hrnčířství ještě podlehl?

Před třiceti lety jsme začínali jako rodinná firma. V začátcích mi hodně pomáhali rodiče. Táta mi rozvážel zboží. Pracovala tu se mnou moje tehdejší žena a vlastně i sestra, která se starala o obchodní věci. V devadesátých letech, když jsme začínali, byl po keramice obrovský hlad, takže jsme prosperovali dobře. Postupem času se poptávka snížila, všechno se zdražilo a po třiceti letech vydržel jen ten nejstatečnější - a to jsem já (smích). Ale je to řehole, jsem tu od rána do večera. Raději ani nepočítám, jaký mám průměrný výdělek na hodinu. Asi bych se nepotěšil. Kvůli penězům se to opravdu dělat nedá. Na druhou stranu radost z práce, tvoření, svoboda pro mě znamená víc.

Máte nějaké následovníky? Předáváte řemeslo někomu?

Přál jsem si, aby se řemeslu věnovala moje mladší dcera Eliška, neboť k tomu od malička tíhla. Bohužel v pubertě se její zájmy přesměrovaly jinam a teď už si jen mohu přát, aby řemeslo převzali třeba jednou mí vnuci či vnučky.

Letos slavila Vaše dílna 30 let od založení. Byla vydána nějaká speciální edice k tomuto výročí? Nebo jak jste ho oslavil?

Výročí jsme oslavili v kruhu rodinném. Speciální edice vydána nebyla. Uvažujeme o nějaké formě poděkování zákazníkům a spolupracovníkům.

Jaký sortiment nabízíte? A který vyrábíte nejčastěji?

Nejčastěji vyrábím užitkovou keramiku, jako jsou hrnky, talíře, konvice, džbány. Menší podíl výroby jsou zahradní věci – květináče, šamotové lampy, prořezávané koule a poté věci na zakázku.

Čím si Vás keramika získala?

Samotným procesem tvorby, prací se všemi živly – země, voda, oheň, vzduch. Je to proces, u kterého nevíte, jak to vlastně dopadne. Baví mě u toho ta svoboda, vlastní fantazie.

 Vybíráte si mezi zákazníky nebo k Vám může přijít každý s jakýmkoliv přáním?

Může přijít každý, některá přání však nejsou realizovatelná. Vymýšlí si na Vás klienti i nesplnitelná přání? Vymýšlí, ale když tvorba výrobku není v rámci mých výrobních možností, tak zakázku odmítnu, popřípadě přesměruji na jiné kolegy hrnčíře.

Jaké zakázky jste musel například odmítnout?

Pokud si zákazník přeje keramiku, která se neslučuje s mou výrobní technologií, musím říct ne. Pracuji většinou s bílou a béžovou přírodní glazurou, takže když si někdo přeje například modrý nebo zelený keramický servis, nemohu mu vyhovět. Náklady na materiál, který bych musel pořídit, by byly tak finančně náročné, že by se to ani jednomu z nás nevyplatilo.

Zmínil jste technologii. Jakou používáte?

Převážně točení na hrnčířském kruhu, klasická keramická výroba. Nakoupím hlínu, kterou zpracuji do výrobků a nechávám je v policích, aby se z nich odpařila voda a dobře zatuhly. Pak je vypaluji na 900 stupňů. První výpal se nazývá přežah. Pak je druhý výpal na 1180 stupňů a na tom hodně záleží. Když se nepovede, tak vznikne křehká keramika. To pak také můžete celou várku vyhodit. Tudíž se snažím pálit hlínu na maximum, které snese, aby byla kvalitní a nerozbíjela se. Někteří zákazníci mají moje výrobky i přes dvacet let.

Kdyby se někdo chtěl tomuto řemeslu věnovat, co byste mu doporučil. Např. jakou školu, praxi?

Myslím, že nejdůležitější je mít trpělivost. Hodně lidí to vzdalo po dvou měsících, po roce. Jak už jsem trochu naznačil, vypálím špatně například jednu pec za dvacet tisíc a všechno mohu vyhodit a začínám znovu. Konkrétně výroba jednoho produktu trvá tři neděle až měsíc. Dalším podstatným faktorem je láska k tomuhle řemeslu. Bez toho to nejde. Hodně lidí se u mě učilo a poznal jsem, že tento cit je zásadní věc. Člověk k tomu musí mít vlohy, musí to mít v sobě. Nenaučí se to rozhodně každý. Jeden můj spolužák se to učil dvacet let a nevytočil víc jak dvacet centimetrů.

Pořádáte ve své dílně nějaké kurzy nebo exkurze?

Od myšlenky kurzů jsem upustil, poté co jsem zjistil, jaká všechna kritéria bych musel splňovat a co všechno bych musel pro případné zájemce zajistit. To by se mi asi nevyplatilo. Ale třeba si to ještě rozmyslím. Rozhodně jsem tu kurzy dělat chtěl, takže neříkám ne navždy. Ale exkurze tu pořádám. Většinou tedy pro děti z mateřských škol, pro příměstské tábory. Naposledy tu byl lesní klub Kořínek a často sem jezdí komunitní vzdělávací spolek Domškola Freedom z Lukova.

Můžete se s námi podělit o Vaši největší výzvu? Myslím, co se hrnčířství týče?

Největší výzva pro mě byla 150 cm vysoká šamotová lampa. Čím větší věc, tím těžší na výrobu, na výpal, je větší riziko prasknutí v peci, nebo že se věc zbortí při schnutí. Výroba téhle lampy byla opravdu náročná. Byla dělána z několika kusů a vycentrovat na kruhu čtyřicet kilo hlíny není úplně jednoduché. Naštěstí se vše podařilo a lampa dělá zákazníkovi radost již několik let.

Napadá mě naopak otázka, jakou nejmenší věc jste kdy vyrobil?

To bylo ještě na škole v Praze, když jsme se se spolužáky sázeli, kdo vytočí nejmenší hrneček. Vytáčeli jsme je sirkami, protože to byla tak malá keramická dílečka, že to nešlo vytočit ani prstem. Můj rekord byl půlcentimetrový hrneček. Nabízíte nádherné aromalampy.

Určujete si design výrobků sám nebo k němu máte i poradní hlas?

Z větší části si design vymýšlím sám, ale občas i samotní zákazníci přijdou s nějakým nápadem, s nějakým vylepšením mých výrobků. Nápadů mám spoustu, ale některé musí nejdříve takzvaně uzrát. Nebo výrobek neustále vylepšuji a až po několikátém pokusu jsem spokojen a mohu ho nabídnout zákazníkům.

Jak se Vám žije v údolí naproti peruckého kempu?

Krásně. S tímto místem jsem spjatý již od malička. Narodil jsem se tu. Pak jsme se s rodiči odstěhovali a já jsem na Peruc jezdil k babičce a dědovi na prázdniny. Po vojně jsem tu však zakotvil natrvalo a pomalu snil a realizoval vlastní keramickou dílnu.

Které produkty můžete našim čtenářům nabídnout jako dárek? Chystáte něco nového?

Celoročně mohu nabídnout užitkovou keramiku a od léta pak vyrábím ještě aromalampy s motivy Vánoc. Po novém roce mám v plánu nové motivy, ale zatím je vše jen v mé hlavě, ještě mé nápady musí uzrát, a tak se čtenáři musí nechat překvapit.

Kde všude si mohou lidé Vaše výrobky koupit?

Buď tady u mě v dílně, nebo svou keramiku rozvážím do kamenných obchodů v severních Čechách, do Prahy a do větších měst. Na trhy od covidu už nejezdím. Tam se lidé jezdí spíš pobavit než nakoupit.

Dáváte svým blízkým dárky převážně ze své dílny?

Většinou ano. Ale oni si o ně sami říkají během roku. Hodně dělám vázy, hrnečky. Přeci se říká, že nejlepší dárky jsou ty, které člověk vyrobí sám.

Moc děkuji za rozhovor!

Denisa Bukvajová


Napsal(a): Denisa Bukvajová

Komentáře

Prozatím zde nejsou žádné nabídky práce

Poslední videa

Kaple sv. Anny v Hlubanech o Štědrém dnu pro vás otevřena...

Pozvání Mirky Farkasové na Štědrý den 24. 12. 2024.

Přehrát video
Koledy v podloubí: Žatec, 4. adventní neděle 2024

Zlatá neděle 22. 12. se nesla v Žatci ve znamení zpívání koled - v podloubí u Ramon café, tradice, za kterou stojí mj. ŽOK :-)

Přehrát video