Napsali jste nám: Na pohřbu spolužáka Jardy Čásy

Ano, už je to tak, právě jsem se vrátil z pohřbu spolužáka. Spolužáka z gymplu v Lounech, Jardy Čásy, ročník 1953, který zemřel 5.1.2025 ve věku 71 let. Pohřeb to byl moc pěkný, dá-li se to říci o tomto druhu obřadu vůbec, ale asi ano. Nikdo z cizích lidí ze smuteční síně tam nehovořil. Pouze jeho syn Tomáš, sporťák z bejzbolu, spolužák ze základky a zástupce undergroundu. Prostě lidé, kteří Jardu doopravdy znali a mohli na něho s láskou vzpomínat. Jarda měl pestrý život a plno známých a kamarádů, jak tady z Lounska, tak z jižních Čech, kde dělal mnoho let kastelána na hradu Rožmberk. Hrály při tom pouze anglické kapely, které měl Jarda rád, protože mj. také učil angličtinu na lounském gymplu. Řečníci si vzpomněli na některé zážitky s Jardou, čímž oživili i ty moje vzpomínky s ním.

Když jsem byl ještě na gymplu, tak Jarda už začínal malovat. Měli skupinu kreslířů s prof. Mirvaldem a pravidelně chodili malovat do Brložského údolí. Jarda mne na tyto aktivity také lákal, ale já si raději složil básničku nebo písničku, později jsem napsal povídku apod. Tyto činnosti nám zůstaly celý život. Jardovi malování a mně psaní. Vzpomínám si, jak každému Jarda říkal: Nejdříve si musíš nakreslit obrys….říkal to tak často, že jsme mu začali říkat VOBRYS. Tato přezdívka se potom s Jardou táhla daleko za gympl…

Když jsem studoval prvním rokem na VŠZ v Praze, tak Jarda už byl ve druháku a bydlel na kolejích Větrník. Já jsem kolej tehdy nedostal a Jarda mi nabídnul, že mohu vegetit u něho, na černo. Vždy, když tam jeho spolubydlící nebude, což bylo poměrně často. Občas jsme vyrazili spolu i na pivo do nedaleké Koruny české, což byla pivnice pod Větrníkem. Jednou jsme se vraceli poměrně pozdě na kolej a Jarda objevil pod schody rozdělané barvy od malířů pokojů. Mrzlo, až praštělo a vedle kolejí na louce byl asi pěticentimetrový poprašek sněhu. Jarda rozhodl – Pojď, uděláme si každý obraz na sněhu. Sebrali jsme všechny malířské barvy, co tam byly a štětce a vyrazili vedle koleje malovat na sníh. Jarda řekl – Ohraničíme si nejdříve ten obraz, takže jsme si patou udělali obdélník a začali malovat, téma Ladovská zima.

Ani jsme si nevšimli, že přijíždí běžná kontrola hlídky VB, což byla svého času Veřejná bezpečnost, dnes Policie ČR. Policajti , tehdy se říkalo příslušníci Veřejné bezpečnosti, k nám vyrazili, podívat se, co tady děláme. Tak jim to Jarda vysvětluje, že tvoříme obrazy na sněhu. Najednou ten jeden příslušník, nebo policajt, jak chcete, šlápnul Jardovi do ohraničeného obrazu. Jarda zavyl a odstrkal poldu pryč, se slovy- Soudruhu, nelezte mi do obrazu! Policajti úplně zkoprněli, načež ten druhý polda prohlásil – Pojď pryč, to jsou nějací magoři. V klidu jsme pak svoje obrazy dokončili. Ráno už jsme jenom pozorovali, jak chodí okolo těch našich obrazů studenti do školy a diví se, kde se to tam vzalo. Časem se nám doslechlo, že někdo malířům ukradl barvy, ale to už byl sníh roztátý a se sněhem zmizely i důkazy. Kolikráte jsem si na tuto příhodu s Jardou vzpomněl, a pokaždé jsem se přitom opět zasmál.

Další vzpomínky Na Jardu byly z doby devadesátek, kdy se Jarda angažoval nejprve v OF, což bylo tzv. Občanské fórum, které vzniklo jako značně nesourodá iniciativa již vroce1989. Později se OF rozpadlo a vznikly nové strany, jako například ODS s Václavem Klausem, nebo oživená ČSSD s Milošem Zemanem. Zhruba kolem roku1995 jsem potkal Jardu na pěší zóně v Lounech a bavili jsme se o životě. Jarda mi mimo jiné povídá – Už aby šli ti komunisté do prdele! A já bezprostředně na to – A z které strany myslíš? Protože v té době spousta komunistů převlékla tzv. kabáty a nalezla do nových stran, většinou z prospěchářských důvodů. Pokud to u některých jednotlivců bylo jinak, tak se jim omlouvám.

Jediná strana, v té době, roku 1995, kde nebyli bývalí komunisté, byla KSČM, tedy komunistická strana. Dodnes vidím, jak se ta moje reakce Jardovi vůbec nelíbila. O to více mne potěšilo, když jsme se potkali asi za deset let, a Jarda mi řekl – Tenkráte jsi měl Na Pražské pravdu. Prostě dovedl přiznat svůj omyl, proto jsem si ho také vážil.

Z pohřbu jsem dneska šel do města, společně s mým bývalým třídním, později ředitelem našeho gymnázia, Jirkou Chrostkem, a povídali jsme si o životě. Shodli jsme se na tom, že si člověk v našem věku musí užívat každého dne, co nám osud ještě dopřeje. Nezabývat se blbostmi, zbytečně se nestresovat kvůli lidem, co si to ani nezaslouží, teď myslím především politiky. Starat se už jenom o svoje rodiny, své záliby a koníčky a poděkovat za každé nové ráno. Protože my zatím ještě můžeme, ale Jarda Čása už ne.

Povídali jsme si o tom, že když je člověk mladý, tak si dostatečně neváží svého zdraví, svých rodičů nebo prarodičů, svojí pohody v rodině. Ani si neuvědomuje to, co my dnes. Pomíjivost života. Prostě dnes se vidíme, povídáme si, ale zítra může být vše jinak. Jirka je asi o deset let starší než já, takže si tyto věci uvědomuje zřejmě ještě intenzivněji než já. Já musím ještě do té doby více „zmoudřet a dozrát“, ale myslím, že jsem na dobré cestě. Politiku jsem naprosto vyřadil ze sféry svého zájmu. Se špatnými lidmi se nestýkám, protože nemusím, jsem v důchodu. Dělám jenom to, co mne baví a naplňuje. A dělám to kdy chci, a jak dlouho chci, a když chci, tak se jenom tak bincám a pozoruji přírodu nebo lidi. Co více si může důchodce, jako jsem já, přát. Jenom aby mu vydrželo zdraví, aby na něj nespadl strom v lese. Aby ho nic moc nebolelo. Aby se viděl pravidelně s dětmi a vnoučaty. Aby mu vše pořádně rostlo na zahradě. Aby se mu uzdravila manželka. Aby byl ještě někomu prospěšný. A aby si ho potomci pamatovali jako bezproblémového dědka, i když někdy pořádně bláznivého, že?

Vladimír Petrů