Dávám lidem své verše. A doufám, že jim pomohou

Dary života. Jan Karas vydal sbírku plnou křehkosti i naděje.

Už v sedmnácti letech zaujal porotu literární soutěže Seifertovy Kralupy – a to už měl za sebou svou první básnickou sbírku. Od té doby nepřestal psát. Mladý básník ze Žatce Jan Karas, kterému letos v červenci bude dvacet, právě vydává svou pátou sbírku poezie s názvem Dary života. Označuje ji jako „na nějakou dobu poslední“. Ve své tvorbě se nebojí otevřeně mluvit o těžkých emocích, vnitřních nejistotách ani o duševním zdraví. Právě v tom vidí smysl svého psaní – pomáhat těm, kteří se trápí. O čem jeho nová sbírka je a proč by mohla být na čas jeho poslední?

Honzo, tvoje nová sbírka se jmenuje Dary života. Co pro tebe ten název znamená?

Název pro mě znamená uvědomění si toho, jak je život křehký, a jak velký dar je samotný život. Uvědomění si toho, že jen dýchat nebo se ráno probudit je tak velké privilegium. Také uvědomění si toho, jakými dary nás život obdarovává – láska, rodina, přátelství. Každý okamžik na této planetě je obrovským darem a měli bychom si toho vážit, dokud jsme živí.

Častokrát bereme dary, jimiž náš život obdarovává, jako samozřejmé, dokud je máme, jakmile o ně přijdeme, začneme si vyčítat, že jsme si jich dříve nevážili, proto bychom si dle mého názoru měli všech životních darů vážit a být za ně vděční. Važme si každého jednoho člena rodiny, každého přítele, každého okamžiku na téhle planetě. Važme si jich, dokud tu jsou a dokud tu jsme my.

Říkáš, že tahle sbírka bude na nějakou dobu poslední. Uzavíráš tím určitou etapu, nebo si jen potřebuješ od psaní odpočinout?

Možná je to trocha z obojího. Poslední dobou mě ubíjí, že se moje knihy nečtou tolik, jak jsem doufal. Nečekal jsem bestsellery, ale mrzí mě, že díla s hloubkou jsou často přehlížena, zatímco jiné knihy bez hlubšího sdělení slaví úspěch. Nemluvím o sobě, ale o stavu české literární scény. Možná si opravdu potřebuji dát pauzu. Jak dlouhá bude, nevím. Možná je tahle sbírka moje posled-ní. Ale pokud jsem předal, co jsem měl, a aspoň jedné duši pomohl, pak jsem spokojený. A věřím, že taková duše existuje.

Tvé básně často mluví o duševním zdraví. Proč ses rozhodl právě pro toto téma?

Myslím si, že je důležité o tom mluvit. Nerad bych, aby bylo duševní zdraví tabu. V dnešní uspěchané době jsou psychické potí-že čím dál častější. Cítím v sobě určité poslání – pomáhat lidem svými verši. Chci, aby ti, kteří trpí, věděli, že nejsou sami, a pokud si přečtou mé básně, pochopí, že někdo jiný prožil něco podobného. Věřím, že i to může pomoci. Proto své knihy vydávám – abych ukázal, že tohle není konec, ale začátek něčeho nového. Stačí přežít bouři a bude lépe.

Co ti samotnému psaní dává?

Je to terapie. Když se mi něco stane, ať už dobrého nebo špatného, jde to na papír a hned je mi líp. Pomáhalo mi to v těžkých časech a pomáhá mi to i dnes. Je to způsob, jak vypustit emoce. A pokud mé verše po-mohou i někomu dalšímu, je to o to cennější. Dělá mi neskutečnou radost vědomí, že moje básně někomu skutečně pomohly.

Dostal jsi někdy konkrétní zpětnou vazbu od čtenářů, kterým tvoje verše pomohly?

Ano, a jsem za to neskonale vděčný. Přesně proto jsem své básně pustil do světa. Můžu říct, že jsem tím naplnil své poslání, a je to nádherný pocit.

Kdy ses vlastně poprvé dostal k poezii? Byl to silný impuls, nebo spíš pozvolný vývoj?

Začalo to v primě na gymnáziu, když jsme měli dějepisné „Symposium“. Hrál jsem císaře Nera a napsal svou první báseň – Řím v plamenech. Byla otištěna ve školním časopise. K pravidelnému psaní jsem se ale dostal až za pandemie, kdy jsem všechna svá trápení začal vypisovat na papír. Tehdy vznikla moje prvotina Tajemství noci. Od té doby píšu pořád.

Pokračuješ po gymnáziu ve studiu, nebo ses teď víc soustředil na psaní?

Po maturitě jsem nastoupil na Filozofickou fakultu Západočeské univerzity v Plzni, obor filozofie. Poezie a filozofie – to je pro mě ta nejkrásnější kombinace. Moudrost, elegance, krása. Neříkám, že jsem moudrý, právě naopak – na vysoké škole jsem si uvědomil, jak je Sokratovo „vím, že nic nevím“ pravdivé. Studium mě inspiruje k přemýšlení a zároveň mám prostor psát básně i filozofické úvahy. Opravdu – co víc si přát?

Kde bereš inspiraci? Jsou to konkrétní situace, lidé kolem tebe, nebo spíš vnitřní svět?

Zprvu mě nejvíc inspirovaly vnitřní boje. Velkým tématem je pro mě smrt, ale i láska. Konkrétní události mě ovlivnily hlavně ve chvílích ztráty nebo silných emocí. Největší inspirací je pro mě moje milovaná dívka, která naplňuje mou duši radostí, jakou jsem si ani nedokázal představit.

A na závěr – jaké „dary života“ by sis přál do budoucna?

Ve sbírce píšu o všech darech, které jsem dostal – a právě ty bych si přál zachovat. Mám skvělou rodinu, přátele, dívku. Jsem za ně nesmírně vděčný a přeji si o nikoho z nich nepřijít. Kdybych si ale mohl přát jeden dar navíc, bylo by to vrácení života mému strýčkovi, který nás letos po dlouhém boji opustil. Právě jemu je celá sbírka věnovaná – nikdo si neuměl užívat samotný dar života tak jako on. Díky němu jsem pochopil, jak moc je život vzácný a křehký.

Děkuji ti, Honzo, za upřímnost, otevřenost a tvůj čas. Přeji, ať tvoje básně dál nacházejí cestu k těm, kdo je potřebují.

Alla Želinská

Foto: @fotografkyzhor

Sbírka Dary života vyšla ve čtvrtek 24. dubna 2025 v nakladatelství Nová Forma. Ilustraci obálky vytvořila Tereza Vozdecká, uvnitř najdete i fotografie od @fotografkyzhor. Knihu lze objednat přes autorův Instagram @klukspoezii, v e-shopu nakladatelství nebo zakoupit ve vybraných knihkupectvích, například v Žatci. Náklad čítá 50 kusů objednaných přímo autorem, další exempláře budou k dostání online.