Klidně zahrajeme i Boney M a Gotta

Dnes by se tomu asi řeklo, že jsem objevil mezeru na trhu. Když jsem přemýšlel, jak se v hudbě realizovat, uvědomil jsem si, že na scéně chybí dechovka, která by nejen skvěle zněla, ale také měla kvalitní ozvučení a zpěv. Zkrátka kapela, která by hrála na takové úrovni, aby ji lidé rádi poslouchali. Nápad založit vlastní orchestr z přátel a známých přišel právě ve chvíli, kdy se v Lounech otevíral nový kulturní dům. Bylo to na podzim roku 1979 a já jsem hned v lednu následujícího roku oslovil jeho zaměstnance, konkrétně zástupce ředitele pana Kleisnera, s návrhem na založení malého dechového orchestru pod záštitou tehdejšího Domu kultury LN, který by reprezentoval Dům kultury a město Louny.

Moje představa byla jasná, založit takové hudební těleso, které by splňovalo ta nejpřísnější kritéria, abychom mohli hrát plesy, natáčet desky, natáčet v rozhlase i v televizi. Dalším záměrem byla i účast na celostátních soutěžích. Určitou roli sehrála i má spolupráce s panem Rudolfem Pavlíčkem z hudební školy, který v prvních pěti letech působil jako umělecký vedoucí. 17. dubna 1980 už byly první přehrávky. Ty byly ještě v devíti lidech. Hned jsme dostali nejvyšší ohodnocení - „příkladný výkon“. Ve třinácti lidech jsme poprvé hráli v září na lounské výstavě Člověk v přírodě. První ples Domu kultury proběhl v lednu následujícího roku. Spolu s námi tam hrála ještě skupina Spektrum v čele s mým kamarádem Míšou Maťákem.

V roce našeho vzniku se konala Zlatá křídlovka v Českých Budějovicích. Další měla být za čtyři roky a tam už jsem chtěl vystupovat za Severočeský kraj s naší Lounskou třináctkou. Také jsem chtěl uspět na soutěžích, které jsme navštěvovali. Hned na té první „O Mostecký Kahan“ jsme byli druzí. Tam si nás všiml Jan Oliva, režisér rozhlasu Ústí nad Labem. Pozval nás na první natáčení, které se konalo v prosinci v roce 1981. Celkem jsme pak v Ústí natočili okolo padesáti skladeb a dalších sto v plzeňském rozhlase.

Vy jste ale natáčeli i televizní pořady. Kdy proběhlo vaše první vystoupení v televizi?

První natáčení pořadu „Sejdeme se na Vlachovce“ se konalo v listopadu roku 1986. Tam jsme se potkali s Josefem Zímou, Zorkou Kohoutovou, Ivanou Zbořilovou a Josefem Opltem. Poté česká televize vyrobila další pořady „PŘÍŠTĚ U VÁS“, „S MORAVĚNKOU A VESELKOU U FLEKŮ“, a pro TV Prima „Dechovku s Kozlem“ ve Velkých Popovicích.

Od samého začátku byla naše spolupráce skvělá. Společně jsme vystupovali na různých poutích a pozvali jsme ho také na zahájení naší první sezóny v Dobroměřicích, kam jsme se přestěhovali z Loun a působili tam celých šestnáct let. Samozřejmě nechyběl ani při návratu Lounské třináctky do Loun na Zastávku. Naposledy s námi vystoupil před dvěma lety ve Smečně. Tehdy mu už bylo devadesát let.

On byl génius. Když Pan Zíma zazpíval lidem písničku, tak všichni věděli, o čem zpívá. Uměl úžasně intonovat, měl výborný rytmický přehled. Pro lepší představu dám k dobru jednu příhodu. Při příležitosti naší první Lounské křídlovky jsme si ho pozvali, dali jsme ho i jako tahák na plakáty a já jsem si do repertoáru vybral jednu jeho jihočeskou písničku. Asi tři týdny před zahájením mi volá, že je v nemocnici a neví, zda vůbec bude moc přijet. Nabídl mi, že bude aspoň na telefonu a že lidi pozdraví prostřednictvím reproduktorů. I když jsem nevěděl, jak to dopadne, písničku jsem tam nechal a Pepa mi z nemocniční postele nadiktoval opakování repetic, a jak budou mezihry. Podle toho jsem udělal noty. V den vystoupení přijel, my jsme to zahráli podle toho, co nadiktoval a ono to pasovalo. Navíc dokázal dokonale předat emoce a přesné duševní dědictví ukryté v každé písni. V tom byl nepřekonatelný. Bylo velmi znát, že má za sebou zkušenosti ze swingu i dlouholetou spolupráci s Františkem Živným, legendárním hudebním mágem, který režíroval všechny Vlachovky. Právě tato spolupráce nejspíš stála za Zímovou hudební dokonalostí.

Já jsem jednou přednášel v Německu o tom, jak děláme naši muziku. Dělal jsem si přípravu a popsal jsem při tom deset listů na jednotlivá témata od not přes muzikanty. Když jsem se dostal k jedenáctému listu, tak jsem na něj napsal: „Pokud nebudete mít člověka, který bude vše dodržovat, a rozumí tomu, tak nemusíte ani začínat!“. Mít takové hudební těleso znamená vlak práce, ne jeden vagon. Začíná to kvalitními muzikanty, pokračujeme notami, zpěváky, nástroji, mikrofony, ozvučením a tak dále. Nemůžete nic vynechat, protože když do úžasné bramboračky dáte jeden shnilý brambor, tak ji potom stejně celou vylijete. Musím říct, že jsme opravdu tvrdě pracovali, aby náš orchestr byl úspěšný. Já jsem za prvních šest let vyměnil více než sto lidí.

Nebyl jsem krutý, ale kdo nechtěl pracovat, jak jsem potřeboval, nebo to neuměl, nemohl s námi hrát.

Velet musí jeden, abyste něčeho dosáhli. Pravidla musí být jasně nastavená a musí se dodržovat. Nesmí panovat anarchie. V mraveništi, v armádě, všude. Všechny dechovky, které v Čechách byly, neměly v názvu svého kapelníka pro nic za nic. Jen namátkově: Vejvodova kapela, Plechová kapela Karla Vacka, Valdaufinka Karla Valdaufa, Poncarova kapela. Také když jmenovaní odešli, kapely většinou zanikly.

Můj názor je ten, že když kohokoliv budete vést špatným směrem, tak se dostanete ke stejnému cíli, jako když ho nepovedete vůbec. Já jsem si jako pedagog a manažer vždy určil cíl a kroky, které k němu vedou. Jak chcete něčeho dosáhnout, když nevíte čeho. Myslím, že jsem dal dost jasně najevo, co si myslím a raději bych toto téma opustil. Já jsem muzikant, takže to vidím ze svého pohledu. Nemůžete zkrátka vychovat houslistu, když ho nebudete nutit doma cvičit. Děti by měly být od rodičů správně koučovány, což ale zahrnuje i velkou podporu. Dám vám příklad ze své praxe. Dvacet let jsem učil na učilišti a později, když bylo mým bývalým žákům čtyřicet nebo padesát let, jsem se s nimi občas setkával jako se svými zákazníky, tehdy už jsem podnikal. Jednou jsem potkal svého nejlepšího žáka, který se stal předákem na dole. Zeptal jsem se ho, proč ve svých patnácti letech nešel na střední školu, když měl takový potenciál. Po všem, co v životě zažil, mi odpověděl prostě: „Rodiče mě neodkoučovali.“ Rodiče a škola v směřování dětí mají velkou zodpovědnost.

To víte, že ne. Naše děti měla na starost hlavně moje žena. Ale je pravda, že když bylo potřeba, tak jsem byl u všech důležitých rozhodnutí a vše měl pod kontrolou. Moje celá rodina působí v Lounské třináctce, to je asi největší důkaz, že naše vztahy jsou moc hezké. Protože kdyby moje dospělé děti nechtěly, tak už by tam se mnou dávno čas netrávily.

Můj syn byl zároveň mým žákem. Od šesti let chodil na klavír a zpěv do LŠU. V deseti letech jsem ho začal učit na trubku. V jedenácti si v LŠU přidal ještě trubku a dechovku, aby se dostal mezi kamarády muzikanty. Ve třinácti už začal hrát se mnou a zároveň jsem ho vozil na hodiny k prvnímu trumpetistovi FOK k Jaroslavu Škornovi. Snažil jsem se ho vést a koučovat, jak nejlépe to šlo. Dnes můžu s hrdostí říct, že hraje i zpívá lépe než já. Já ale už vůbec nezpívám. Zato zbytek rodiny ano. Kromě našeho zpěváka Františka Lukáše jsou všichni současní zpěváci z mé rodiny - dcera Dana Suchá, manželka Dana Rejhová a syn Martin Rejha. Dcera magistra Dana Suchá vystudovala sólový zpěv a v plzeňském rozhlase nazpívala nahrávky nejen Lounské třináctky, ale jiných orchestrů. Režisér Antonín Bulka říká, že patří k nejmladším, kteří znají žánr.

Česká dechovka podle určitých odborníků je takzvaně uzavřený žánr. To znamená, že to byla určitá éra Kmoch, Poncar, Vacek, Vejvoda, Valdauf, Borovička, Kubeš a ostatní, kteří skládali klasickou českou dechovku. Jsou tam písničky lidové, ale i zlidovělé, protože oni dělali i písničky umělé, které zlidověly. Jako třeba Škoda lásky. A díky tomu, že tento žánr dnes už v podstatě nikdo nehraje, tak je na nás, abychom pro lidi znovu objevili to nejlepší, co v archivu české dechovky je. Další důležitou věcí je, že my musíme udržet kvalitu hraní všech písniček, jako kdybyste si to pouštěli z desky. Zvukař české televize nám v roce 1993 dokonce řekl, že u nich máme světový rekord, protože čtyřicetiminutový pořad jsme nahráli živě za hodinu a deset minut. Ale abych odpověděl na Vaši otázku. Máme i spoustu písniček, které autoři složili jen pro nás. Také jsme vytvářeli skladatelské dvojice, které pro nás dělaly skladby na zakázku, které jsme pak nahrávali.

Nikoliv, v našem repertoáru najdete všechny možné žánry. Jsme schopní zahrát polku, valčík, tango, waltz, mazurku, rumbu, slowfox, čaču a slowrock. Zkrátka písně od Boney M. až po Karla Gotta. Mezi naše oblíbené písničky patří například „Čekej tiše“, „Asi asi“, „Babylon“, „Tenkrát“, „Sladké mámení“ a „Já už jdu“.

A spolupracovali jste někdy i s Karlem Gottem, když ho hrajete?

Jednou ano, bylo to 5. února v roce 1999 v Lucerně na reprezentačním plese Slavie. Tehdy mu bylo asi šedesát let. To tenkrát byl ještě svobodný kluk. My jsme zahajovali večer a on pak nastoupil po nás. Náš zpěvák František Lukáš mu půjčil hřeben, aby se Karel mohl před vystoupením učesat.