Z cest po Čechách J. Hiekové 11. díl

Jaké by to bylo putování po Chodsku, kdybych nezmínila hlavního hrdinu chodského povstání, Jana Sladkého Kozinu. Pocházel z Újezdu, jedné z privilegovaných vesnic na Domažlicku, kterou ve středověku obývali ozbrojení strážci naší hranice. Žil v domě čp. 3 a tento dům je nejnavštěvovanějším místem ve vsi. Od roku 1958 je v něm umístěna Kozinova pamětní síň, zaměřená na na život Chodů, zvláště pak na období chodských rebelií. V ostatních místnostech jsou vystaveny hospodářské nástroje, chodské kroje, chodská keramika a světnice, ve které Kozinovi žili. Na konci prohlídky nám bylo dovoleno, usednout ke kuchyňskému stolu, u kterého Jan Sladký Kozina sedával.

    Jan se narodil v roce 1652 v Újezdu Janu Sladkému a Anně, rozené Havlové, na statku u Rosochů. Rodiče se později přestěhovali na statek u Kozinů. Odtud pochází Janův přídomek. Kolik měl sourozenců, není přesně známo. Ví se o dva roky starším bratru Vavřincovi, který se přiženil do jiného hospodářství a Jan zůstal hospodařit na statku po rodičích. V roce 1678 se v Klenčí pod Čerchovem oženil s Dorotou Pelnářovou. Měli spolu šest synů, z nichž dospělosti se dožili pouze dva. Jan sice neuměl číst ani psát, ale sedlákem byl dobrým, navíc to byl charismatický muž, obdařený výmluvností. S tvrdohlavostí, sobě vlastní, hájil zájmy svých krajanů, což bylo hlavně osvobození od roboty a snaha patřit znovu do poddanství přímo králi. Tato odvěká práva však císař Leopold I. zrušil, což vedlo k mnohaletému boji Chodů za jejich obnovení. Práva však obnovena nebyla a vše skončilo chodským povstáním. Jeho vůdci, k nimž patřil i Jan Sladký, byli zatčeni a uvězněni. Podle původního rozsudku si Kozina měl odpykat nucené veřejné práce v železech. Po Lomikarově stížnosti byl, dne 9.9.1695, vynesen verdikt nový. Jeden ze tří hlavních vůdců povstání měl být popraven, druzí dva měli dostat 10 let nucených veřejných prací v železech. Oním popraveným měl být draženovský rychtář Kryštof Hrubý, hlavní vůdce povstalců. Ten však ve vězení zemřel. Trest smrti tak dostal místo něj Kozina a vešel tím do dějin, jako hlavní hrdina chodského povstání. Jeho popravě muselo přihlížet 66 vybraných Chodů, mezi nimiž byli i chlapci. Prý aby si zapamatovali, jaký osud je čeká, budou-li se protivit vrchnosti. Kozina byl oběšen rukou plzeňského kata Bartoloměje Kvíčaly. Smrt provazem tehdy byla velmi ponižující, Kozinovo tělo viselo v Plzni na šibenici ještě další rok po jeho popravě. Kde byl pohřben, není známo. Na statku v Újezdě zůstala hospodařit jeho žena Dorotka se dvěma nezletilými syny. Svého muže přežila o dvacet let, zemřela v roce 1715. Hospodářství zdědil mladší syn Adam a jeho potomci zde žili až do roku 1847.

     Kozinova památná věta, v níž vyzývá Lomikara k poslednímu soudu, prý ve skutečnosti vyřčena nebyla. Řekl něco zcela jiného, ovšem neméně odvážného: " A kdybych měl být i oběšen, přece zemřu jako poctivý člověk!" Tak to tehdy napsal, ve svém dopise císaři Leopoldu I., advokát Strauss, obhájce chodských povstalců. J. Hieková