Sběratel starých žateckých pohlednic

S Karlem VONDRÁČKEM se známe už dlouhá léta. Více jsme se poznali a skamarádili ještě v době, kdy spolupracoval v autobazaru u řeky s dnes již, bohužel, nežijícím věčným smíškem inženýrem Pavlem Valentou. Pro rozhovor jsme se s Karlem sešli na žateckém „Méďovi“.

Ahoj Karle.

Ahoj Aleši, jsem rád, že tě vidím.

Díky, nápodobně. Začneme tedy tím naším osobnějším seznámením. Pamatuješ si na ten den?

A víš, že jo. Volals mi pár dní předem o nabídce pojištění a já tehdy žádnou životku neměl, tak jsem souhlasil.

Přesně tak. A přijel jsem za tebou do autobazaru, sepsali jsme smlouvu a přestali si vykat. A víš, co bylo hned za pár minut?

To už přesně nevím, ale mám pocit, že jsem tě seznámil s Pavlem Valentou.

Bingo. Ale ne seznámil, protože Pavel měl kancelář hned přes chodbu, a když nás slyšel, tak projevil zájem o pojištění taky. A když jsem s ním po chvíli sepisoval smlouvu a vyplnil příjmení a jméno, tak jsem se optal, zda má nějaký titul a on řekl lakonicky Ing.

No vždyť jo, on byl inženýr.

No a já jsem se ho tehdy zeptal, zda se můžu optat, čeho je inženýr. A on mi řekl, že hnojárny v Budějkách, což já byl taky. Takže jsme si taky hned přestali vykat a časem se z nás stali kamarádi. Škoda ho. Kolik je to, Karle, už let, co Pavel odešel?

Nepamatuji si to přesně, ale tuším, že na podzim příštího roku to bude už 10 let.

Pojďme ale k tvojí osobě. Čím jsi a čím vším jsi byl? Myslím tedy hlavně pracovně, ale klidně i lidsky.

Vyučil jsem se strojním zámečníkem, po vojně jsem pracoval jako opravář na pojízdné dílně, svářeč potrubí a jeřábník. Mezitím jsem vystudoval večerně strojní průmyslovku v Mostě a postoupil jsem na pozici mistra. Byla to práce zajímavá, slušně ohodnocená, a měl jsem velmi dobré vztahy jak s podřízenými, tak i s vedením podniku. Nicméně po několika letech shodou různých náhod jsem se rozhodl nastoupit do státní služby.

Většina starších občanů našeho města si tě pamatuje jako poldu, policajta, příslušníka VB (pro mladší VB = Veřejná bezpečnost). Prozraď čtenářům více. Naháněl jsi třeba o Dočesné, nás, máničky?K tehdejšímu SNB (Sbor národní bezpečnosti) jsem nastoupil v jednatřiceti letech, můj problém byl, že jsem se od dětství pohyboval ve všech možných partách po celém městě a znal jsem zde obrovské množství lidí. Takže rozdávat pokuty nebyla moje silná stránka. Prakticky po celou dobu mého působení v Žatci jsem se věnoval převážně objasňování nevyřešených případů. Na této parketě se mně fakt dařilo. A když se ptáš na máničky, ty v osmdesátkách již nikdo neřešil. Od ledna 1990 jsem přešel na kriminálku v Lounech, kde jsem pracoval na linii násilné trestné činnosti, lidově řečeno na loupežích a vraždách. Velice zajímavá práce, náročná na čas a obtížně slučitelná s nějakým rodinným životem. Ale to by bylo povídání na samostatný článek. Práce v autobazaru asi pro tebe nebylo to pravé ořechové? Mám pravdu?

Po odchodu od Policie ČR jsem se vrhl na podnikání. Jak jsi již zmínil, s Pavlem jsme byli společníci a v krátké době jsme provozovali úspěšný autobazar, prodejnu náhradních dílů, taxislužbu a odtahovou službu. Po pěti letech jsme se ale rozešli, každý svou cestou. Já jsem potom dvanáct let pracoval s Romčou Mikulčíkem jako jednatel v jeho firmách. Dílem jsem přispěl ke stvoření úspěšné a dnes oblíbené restaurace BarBar. Pracoval jsem na plný plyn takřka až do sedmdesáti let.Na policejní práci jsem nezanevřel, naopak, do současné doby jsem aktivní ve spolku Veterán policie ČR na pozici koordinátor pro ČR a viceprezident, mimochodem máme 6000 členů po celé republice. Dále jsem zapojen v největším mezinárodním sdružení policistů - International Police Association, která má 360 000 členů v národních sekcích 65 zemí světa.

Tak to teda čumákuju a klobouk dolů. Karle, můžu položit i otázky ze soukromí?

Jo, ptej se, draku.

Začnu tím, zda prozradíš, kolik ti je let?

Klíďo. Letos mi bude v září o deset víc než tobě.

Šalamounský, ale o deset let víc ti bylo, už když jsem se já narodil, že jo…?

No dobrá, tak druhý pokus. Když se dožiju, tak mi za čtyři roky a kousek bude osmdesát.

A neřekne to přímo a neřekne, lump jeden. Jsi ženatý?

Už ano, s manželkou spolu žijeme 25 let. Před pěti lety v době pandemie se naskytla příležitost, když bylo liduprázdné Staroměstské náměstí v Praze, tak jsme se na tamní radnici oficiálně vzali. No a aby to bylo všechno, od léta 2017 jsme si s manželkou vzali do adopce mojí tehdy jednoletou vnučku.

A co děti? Kolik jich běhá po téhle planetě? Myslím těch tvých, samozřejmě.

Mám dceru a syna z prvního manželství a syna z prvního manželství mojí ženy. Potom celkem 5 vnoučat a pravnuka.

Tak to už je slušná dynastie. Co sport, Karle? Třeba i ten gaučinkovej? Na co rád koukáš?

V mládí jsem hrál fotbal, nohejbal, kolo, lyže, karate, po celý život s přestávkami posilovna, zkrátka se snažím stále nějakým způsobem držet kondičku. Na telku moc nekoukám, víc času prosedím u počítače.

Většina lidí, aspoň se to říká, co byli policajti, mají rádi zbraně. Jak jsi na tom ty? Vlastníš samopal nebo kulomet, o tanku nemluvě?

To souhlasí, dlouhá léta jsem měl doma dlouhou střelnou zbraň, dnes už mám jenom krátkou.

Než se dostaneme k tomu hlavnímu, o čem tento rozhovor je, zabrousím trochu do kultury.

Poslouchám.

První otázka je, zda posloucháš hudbu. A pokud jo, tak na čem a jakou?

Samozřejmě, že poslouchám hudbu. Já jsem vyrostl na muzice Beatles, Olympic, Matadors, George & Beatovens a dalších. Dnes rád poslouchám Queen s Freddie Mercurym, Cheer, Ellie Goulding. V mládí jsem jezdil trempovat, tak samozřejmě miluji trampské písničky a country.

Druhá otázka je, že kdyby sis mohl vybrat, v jakém roce v minulosti bys chtěl v Žatci žít, jaký by to byl rok?

Asi bych neměnil, v lepší době jsme se nemohli narodit. Snad žádného z našich předků neminula nějaká válka.

Cestuješ? A po Čechách, Evropě nebo snad i celém světě?

Díky trampingu jsem od svých čtrnácti let do nástupu na vojnu procestoval velkou část tehdejšího Československa, a pak až do listopadu 1989 jsem neměl šanci překročit hranice směrem na „západ“. Naprostá většina výletů a dovolených se odehrávala v naší domovině. Tehdy jsi měl šanci podívat se pouze do NDR, Maďarska, Bulharska a Rumunska. Začátkem prosince 1989 jsem si vzal dovolenou a bez souhlasu nadřízených jsem odjel Škodou 105 na několik dní do Salzburku. Hned v první vesnici jsem pochopil, proč jsme nemohli cestovat od nás na západ.

Kde jsi byl, Karle, nejdále?

Projel jsem velkou část západní Evropy, sever Afriky, samozřejmě Chorvatsko, Itálii a nejdále jsem byl asi v Turecku. Bohužel, za velkou louži jsem se ještě nepodíval.

A kde se ti nejvíce a na druhou stranu nejméně líbilo?

Nejvíce mě asi zaujal jih Francie, podruhé bych nejel do Egypta.

A tím se přesouváme k tomu hlavnímu tématu, čímž je tvoje hobby sbírání starých pohlednic Žatce. Já se chvíli odmlčím a ty se rozpovídej, protože na tuhle stať se asi naši čtenáři těší nejvíce.

Je to jednoduché, od útlého dětství jsem vyrůstal v ještě paneláky nepolíbeném Žatci, v Podměstí na okraji Okurkového náměstí. Pamatuji strouhu náhonu, který se táhl od jezu zhruba k benzínce, zde se rozdvojil, jedna větev směřovala k řece a druhá vedla pod pivovarem a dál ke Kreblovu mlýnu, u řeky tehdy tábořili kočovní cikáni, no a běžní lidé měli k sobě trochu blíž, než je tomu v současnosti. Dodnes mám před očima původní ulice, uličky s letitými domky a domy. Ale k věci, někdy v polovině devadesátek jsem byl u kamaráda Mindi, určitě víš, o koho jde. Ten mně ukázal asi dvacet starých pohlednic města Žatec a to mě dostalo. Pohled na obrázky města, tak jak jsem si některé ulice a domy pamatoval, mě uchvátil. Pomalu jsem začal nakupovat staré pohlednice od místních sběratelů, pak na burzách pohlednic v Praze. Prolézal jsem příležitostně kdejaké starožitnictví či antikvariáty v Česku, ale i v Rakousku a Německu. Nejvíc pohlednic jsem ale nakoupil na aukčních stránkách Ebay, Delcampe a našem Aukru. Bylo to nejvíce od prodejců z Německa, Rakouska, Česka a několik pohledů z Francie, Nizozemska, Belgie, Dánska, Irska a dokonce dva pohledy od prodejce z Kanady. Taky jsem koupil část sbírky po Honzovi Řánkovi.

Promiň, že tě přerušuju, ale která z těch pohlednic v tvé sbírce je nejvzácnější?

Nedokážu říci, která je nejvzácnější, ale nejdráž jsem koupil Špinavou loď na dnešní Husově ulici, stála mě 5000,-Kč. Vím pouze o jednom sběrateli, který též takovou vlastní.

Jsou na těch pohlednicích z druhé strany texty? Nebo ještě jinak: jsou to pohledy, které byly skutečně odeslány a adresáty přijaty i s razítkem pošty?

Samozřejmě naprostá většina pohlednic je prošlá poštou a je docela zajímavé pročítat text, pokud je v češtině. Mám i pohlednice nepopsané, ty mají nižší hodnotu. Máš prý i trošku modrou krev a měl bych tě titulovat Karel von Dracek.Jo je to tak. Jednou jsem koupil v aukci pohlednici Žatce v Belgii. Karel von Dracek stálo na poštovní obálce, ale zásilka došla v pořádku. Občas to připomínám manželce, aby nezapomněla, koho si vzala.

Ta tvoje sbírka přímo nabízí možnost vydat ty pohlednice knižně? Přemýšlel jsi o tom?

Ano, občas o tom přemýšlím. Dvě nebo tři knihy s touto tematikou už v minulosti vyšly. Na prvním místě autorů ale nebylo maximálně potěšit kupujícího, ale vytvořit co největší zisk. Pokud je mě známo, autor posledního vydání obdržel od města nemalou finanční dotaci, aniž by někomu doložil, že originály pohlednic, které se v knize objevily, skutečně vlastní.

Sbíráš, Karle, ještě něco, a pokud jo, tak co?

Sbírám veškeré staré dokumenty, seznamy, reklamní plakáty vztahující se k Žatci. Koupil jsem například v aukci devítiset stránkovou knihu z roku 1904, kde je popisována historie města a okresu Žatec, doplněná dobovými fotkami, z roku 1937 mám seznamy majitelů nemovitostí, automobilů, a motorek a z roku 1947 seznam hotelů, restaurací a živnostníků ve městě.

Tak a logicky poslední otázka: kolik těch fotografií starého Žatce ve své sbírce máš?

Odhaduji tak něco kolem tisíce. Opravil bych tě, nejedná se o fotografie, ale o pohlednice. Tenkrát se běžní lidé k foťáku nedostali a práce s tehdejším přístrojem byla asi náročná.

Kájo, díky moc za rozhovor a ať sbírka roste a bytní.

Aleš Stroukal zpovídá osobnosti našeho regionu.