Dvacet let mezi mřížemi: Kaplan Roman Roka o práci, víře a proměnách lidských životů

Roman Roka pracuje ve Věznici Nové Sedlo (okres Louny) jako kaplan. V příštím roce to bude dvacet let, kdy jeho duchovní cesta se začala ubírat jiným směrem.

 Jak jste se k práci kaplana dostal?

Církví jsem byl požádán, abych navštívil jednoho odsouzeného ve výkonu trestu. Jedna okolnost, možná náhoda a vše se proměnilo. Moje cesta duchovního se tehdy ubírala úplně jiným směrem. Pořádal jsem dětské letní tábory, založil tehdy populární nízkoprahový klub, usilovně pracoval na otevření dětského stacionáře. Po farnosti se pořád pohybovalo spoustu dětí v různých aktivitách a vedle toho se už rodilo něco co mě natolik oslovilo, tak silně zapůsobilo a úplně změnilo směrování mé práce. K jednomu odsouzenému se přidal další, pak už to byla skupina odsouzených a skončilo to nástupem do pracovního poměru. V lednu příštího roku to bude dvacet let, kdy jsem poprvé vstoupil do prostoru věznice. Krásná doba. Zkušenosti k nezaplacení. Nic bych neměnil. Rozhodně doporučuji. Klidně to nazvu tvůrčí prací. Protože se dá v této práci tvořit.

Jak se vaše životní zkušenosti promítají do práce ve věznici?

 Profesní dovednosti jsem nabyl při službě ve farnostech, kde jsem sloužil, a navíc ještě je to o víře, se kterou jsem vstoupil do prostoru věznice. Na začátku je víra v životě člověka o jiném rozměru a po letech života ve víře vás to posune. To pak dává zase úplně jiný smysl chápání tohoto elementu v životě, díky kterému se člověk, pak i na život jinak dívá. A jinak to bylo s vírou i v momentě nástupu do vězení a jiné je to teď. Mám-li hovořit o zkušenostech, které se promítají do mé práce ve vězení, pak je to složka víry, která je i mou hlavní náplní práce a se kterou nejvíce oslovuji každého, kdo vstoupí do kanceláře.

Působíte i mimo věznice, je rozdíl mezi věřícím a věřícím ve výkonu trestu?

Z duchovního pohledu rozdíl mezi věřícím a věřícím ve výkonu trestu není žádný. Stejně tak, jako Bůh se na mě nedívá, jako na kaplana a na něho, jako na kriminálníka. Bůh ve smyslu víry rozdíl nedělá. Rozdíl dělá pohled člověka. Bůh nikomu nestraní, neříká ty jsi takový nebo podívej on je takový. Jsme si rovni. Z duchovního pohledu je jediným kritériem víra, ne to, jestli je někdo kaplan, někdo odsouzený. Klidně můžeme říci, že rozdíl v cestě, která přivedla člověka k víře, ta už je mnohdy opravdu rozdílná velmi. Člověk ze společnosti se dostává k víře různou cestou. Co mu vstoupí do života a víra jej osloví, toho je velká rozmanitost. U odsouzeného je to mnohdy tak, že k víře venku by se, možná nikdy nedostal. V tomto pohledu můžeme říci, že vězení se vlastně stává záchranou života. A ve víře o tu duši přeci jde. A ve vězení najednou se mu dostává času, prostoru, přemýšlet o sobě, dostává se člověk mnohem blíže k sobě, konfrontuje se sám se sebou, konfrontuje se s dosavadním způsobem života. Má dvacet čtyři hodiny na sebe a opravdu toto na člověka zabírá. Vidí najednou sebe. Vnímá život tak jak nikdy. Tím pádem se mu otevírá pohled, který jej oslovuje, hodně odsouzených je tímto poznáním otevřené ve vidění věcí jinak, než jak tomu bylo do okamžiku odsouzení a nástupu do vězení. S tím pak se moc dobře pracuje. I když je mnohdy odsouzený překvapený sám sebou, otevírá se mu cesta dovolím si říci k absolutní životní proměně. A Bůh začíná pracovat. Nám kaplanům se otevírá zase obrovské pole neorané v podobě jedné lidské duše a práce pokračuje dál. A takových duší se i ve vězení najde opravdu hodně. Za téměř dvacet let práce v prostoru vězení bych mohl vyprávět hodně dlouho.

Pak je jedno jestli člověk přišel k víře ve vězení nebo jinde v životě. Duchovní složka v našich životech, onen element naprosté přirozenosti pozemského bytí, staví život do jiných rovin. Ukazuje hodnoty, po kterých toužíme, otevírá nás naprosté lidské přirozenosti, žijeme v klidu a vyrovnanosti, přibližuje nás to k tomu, co my vlastně v životě chceme, po čem toužíme. S tím, když odsouzený pak vyjde z výkonu, má se o co opřít, to je moc důležité.

 Můžete přiblížit s čím se na vás odsouzení obrací?

Široká paleta všeho možného, s čím odsouzený vstupuje do kanceláře. Často je to zvědavost. Nikdy u kaplana nebyl, je to něco nového. Často je to o tom, že slyšel, že se dá u kaplana mluvit o všem. Že to nemusí být nutně jen o víře. Ať přichází z jakéhokoliv důvodu, ať je motivem cokoliv, je to jedno. S jakýmkoliv tématem se dá dobře pracovat a když už se objeví odsouzený v kanceláři, nemohu toho nevyužít. A už otevírám úplně jiným skutečnostem života, náhledům na dosavadní průběh života a jakékoliv téma využiji k zamyšlení se nad sebou, k tomu vedu každého zájemce. Největší část odsouzených přichází s tématem, jak odlehčit duši, jak zpracovat něco těžkého co ho provází životem. Možná to bude znít divně, ale primárním tématem málo kdy bývá právě víra. S tématem víry a vůbec duchovním aspektem jako zásadním prvkem projevujícím se v životě odchází odsouzený z kanceláře ale vždycky. A nejkrásnější na tom je, že podstatná většina odsouzených odchází z kanceláře s termínem dalšího setkání. A to mě baví. Vypráví o svých těžkostech v životě, co všechno udělal, co všechno se mu stalo, jak je možné se toho zbavit, jak řešit různé situace. Řeší problémy v rodině, řeší stesky po nejbližších. Rozpadající se rodiny, kde nejvíce to odnášejí děti, což jim není lhostejné a uvědomují si, jak dopadá výkon trestu a odloučení na ně i mnoho nejbližších. Už jenom samotné vypovídání se hodně pomáhá, obyčejné vyslechnutí, kolikrát jen mlčím, málo toho řeknu a odsouzený odchází s ulehčením. A to je mnohdy moment, který rozhodne o následné spolupráci a chtění na nepříznivém stavu něco udělat. Kolikrát stačí opravdu jen málo. A zázraky se dějí.

Co považujete za úspěch v práci s vězni?

Aby to všechno nevypadalo, tak vážně, a protože se považuji za takovou veselou kopu, s úsměvem odpovím, že největším úspěchem je, že jsem to všechno přežil. A pořád se mě nedaří z vězení odejít. Baví mě to tady. Mám to rád. Jsem vděčný, že mohu do tohoto prostoru vstupovat. Jsem vděčný za tuto životní zkušenost. Naučilo mě to vidět život z různých úhlů pohledu, vím, co chci, vím, co nechci, naučilo mě to vnímat kroky života, aby toho zbytečného, co mnohdy negativně zasahuje do života bylo co nejméně. I v tom všem se projevuje zkušenost práce ve vězení. Takže i toto považuji za úspěch v práci s vězni. Za obrovský úspěch považuji, když vězení se stane pro odsouzeného místem, které mu změní život. (eko)