Když krajina promlouvá barvou: Zdeněk Ladra se vrací do Loun

Louny – Galerie města Loun zahájila novu výstavu s názvem Zdeněk Ladra - Návart ke krajině. Návštěvníkům bude přístupná po dobu dvou měsíců. Níže si můžete připravovanou výstavu přiblížit drobnou ochutnávkou z instalace s textem Květy Tošnerové, která výstavu ve čtvrtek uvede.

Motorák se kodrcá zvlněnými červenými poli. Konětopy, vystupovát! Pod markvareckým kopcem stojí Zdeněk Ladra, před sebou stojan, plátno, u nohou krabici s barvami. Alchymista, který souzní s krajinou a proměňuje její náladu v obraz. ,,Ten pocit, když z ničeho uděláš něco, je vůbec nejlepší,“ říká a dodává: ,,Pachatel se vrací na místo činu.“

Když pracoval u meliorací, zatrubňoval v Konětopech potok, aby se po návsi dalo jezdit. V rekordním čase splnil denní úkol a zbytek pracovní doby už jen maloval. ,,Dělat u meliorací bylo v tý blbý nesvobodný době úžasně svobodné povolání. Člověk, který makal v blátě, nemusel na schůze. Řekl jsem, na to vám kašlu, a bylo. Prostě vzali jako fakt, že Ladra nikam nechodí. Žil jsem si jak zálesák na Aljašce. První, co jsem v práci udělal, byl oheň. Na sváču jsem si opekl bůček nebo buřta, dodneška se mi dobře vzpomíná. Celý dny a týdny jen já a krajina. Občas přijel šéf. Koukl, práce pokračuje, optal se, kolik potřebuju navozit písku, kolik kamene, a odjel. V práci jsem byl pořád v přírodě. Člověk mohl ty motivy vnímat od jara do podzimu v jakémkoli počasí. Měl jsem tu krajinu na očích celý den. Konětopy mi učarovaly. O to víc těší, že se v nich zhlídli i mladí. Syn tu koupil barák, dali jsme to do kupy. Vnukům říkám, podívej, tenhle potok dělal tvůj dědek! A od nich chodím malovat sem tyhle chuťovky!“

Zdeněk je lounský rodák a patriot. Narodil se roku 1949. Znamení Štíra mu nadělilo vnímavost, zvědavost, vášeň jít věcem na dřeň. Štíra nezajímá nic menšího než pravda a bezostyšně ji zachycuje či pojmenovává. Východ-ní astrologové by mu pak přiřadili Buvola – smysl pro krásu, pracovitost ale i houževnatou umanutost, s jakou jde za svým motivem. Svou krajinu důvěr-ně zná: hukot jara, vůni veder, zádumčivost mlh, jiskření mrazů. Vnímá prostor rozvibrovaný barvami. Mnoho nenamluví, ale pokud něco řekne, je to zemité, jadrné, a zatraceně to sedne! Stejně tak maluje. Své obrazy pak zásadně rámuje do jednoduchých lišt. ,,Už van Gogh říkal, obraz musí bejt svobodnej!“

Období, kdy malého kluka těšily naivní obrázky teleckého strejdy, vystřídala etapa, v níž na škole kreslil kroniku, pak učňák v OSP, kde místo tělocviku klábosil o umění s učitelem Raisem a cestou domů užasle nahlížel do ateliéru Zdeňka Sýkory v Husově ulici. Později už Ladra chodil krajinou a malo-val. Tehdy se naopak stávalo, že Zdeněk Sýkora, který krajem rád projížděl s manželkou Lenkou, zastavil u něj. Vykoukaný to máš dobře, teď je třeba zdůraznit svoje barvy, dát do těch obrazů svoji řeč. Musí tam být vidět tvůj názor. ,,Časem jsem si uvědomil, že ta krajina jde zjednodušit, a že navozuje geometrii sama sebou. Ty barvy tam nandaváte. Ony napřed vaši představu nesplňují a vy to musíte překrývat, přemalovávat, ladit a zase přemalovávat, až je to konečně tak, jak to člověk chce mít.“

V současnosti Ladrova malířská technika dosahuje virtuozity, obrazy nesou ,,šťávu fachmanského rukopisu“ – osobitý způsob vyjadřování spjatý s mysteriem přírody. ,,Když jsem sám v tichu naprosto soustředěnej na práci, tak cejtím, jak mi vesmírnej mozek dejchá na záda. To pak vznikají věci, který jako by ani nebyly moje, i já samotnej si na ně musím teprve zvyknout a pomalu je vstřebat. Mám vyzkoušeno, že když jsem v tomhle ajfru, tak ta malba nejde zkazit. Třeba zá-měrně a cíleně užiju barvu, která tam logicky nepatří, a přesto tam tak náhle nádherně sedí a nádherně funguje, až se z toho jeden opotí.“

Mít Ladrův obraz, to je štěstí. To znamená mít doma kousek nefalšované pulzující přírody. Malby jsou prozářené světlem a pozitivní energií. Zdeněk je kumštýř. (red)