Stanislava Žitníková: Kdo se nesměje, ten jako by nežil

V Žatci asi není moc lidí, kteří by Stanislavu ŽITNÍKOVOU neznali. Je zakladatelkou a předsedkyní Seniorcentra Žatec, které už deset let nabízí starším lidem pestrý program – výlety, kulturu i společná setkání. Paní Stáňa má spoustu energie, nápadů a hlavně chuť být lidem kolem sebe užitečná. V rozhovoru jsme si povídaly o tom, jak se Seniorcentru daří, co všechno chystají, ale i o jejím životě – práci v kultuře, komunální politice, o rodině i o tom, co ji těší dnes.

Paní Stáňo, pořád platí, že máte ráda práci, lidi a usmíváte se na svět?

Ano – práce mě stále naplňuje, lidé mě inspirují a úsměv je důležitý. Bez něj by to nešlo :-).

Odkud pocházíte a kde jste prožila mládí a dospělost? Byla jste zde v regionu celý život?

Narodila jsem se v Ústí nad Labem v roce 1953, ve čtyřech letech jsme se přestěhovali do Loun, kde jsem absolvovala základní školu i Střední odbornou školu. Z Ústí si pamatuji malé střípky, činžák, kde jsme bydleli, zahradu, kam jsem si chodila hrát, a typický balkon, kde jsem se koupala v plechové vaničce. Od roku 1973 žiji v Žatci.

Co jste původně vystudovala a kde jste pracovala?

Po maturitě na SOŠ jsem nastoupila k Vojenskému útvaru v Lounech a později na letiště v Žatci. Profesně jsem pak celý život spojena s kulturou a tiskem – pracovala jsem v Žateckých novinách a Týdeníku, který jsem zpočátku pomáhala zakládat na popud radnice.

Bývala jste městskou zastupitelkou – jak dlouho a jak se to promítá do vašeho působení?

V zastupitelstvu města jsem byla osm let, aktivně působím též šestnáct let v Sociální a zdravotní komisi. V minulosti byla často na programu nemocnice, záležitosti kolem jednotlivých organizací. V letošním roce hodnotíme projekty a žádosti programu SZK a nově je to anketa „Aktivní senior“ , ve které bylo nutné schválit pravidla hlasování.

Dlouhou dobu jste působila v žatecké pobočce Svazu postižených civilizačními chorobami v ČR...

Ano. Před 25 lety jsem vstoupila do SPCCH, kde jsem zajišťovala kulturně-hospodářskou agendu – organizovala zájezdy, přednášky, zábavy i celodenní dny SPCCH v divadle. Před deseti lety jsem se rozhodla založit vlastní organizaci – Seniorcentrum Žatec. Převtělila jsem všechny aktivity do nové struktury a od té doby stojím v jejím čele osm let.

Co se za deset let fungování Seniorcentra změnilo?

Postupně jsme se soustředili na nejoblíbenější a nejvyhledávanější aktivity – zejména na výlety, divadelní zájezdy, technické exkurze a zábavné akce. Zájezdy po památkách, výlety do přírody, zájezdy do divadel, zábavy, to je to, co naši lidé mají nejraději. Proto jsem od některých aktivit upustila. Přenechala jsem je jiným subjektům a soustředila jsem se v rámci volnočasových aktivit právě na tyto akce. Na besedy a přednášky chodíme do knihovny, kde s děvčaty velmi dobře spolupracujeme. Cvičení jsem přenechala Sedmikrásce a na zábavy lidé jezdí do Loun a do Kryr.

Na co jste nejvíc hrdá?

Samozřejmě na lidi, kteří tvoří Seniorcentrum – jsou trpěliví, vstřícní, milí a ochotní. Právě oni dávají smysl všemu, co dělám. Seniorcentrum není jen o mně, to nejdůležitější jsou lidé kolem. Ráda bych poděkovala i našim skvělým „úsekářkám“, které podle svého rajónu roznášejí pozvánky do schránek. Těm, kdo mají e-mail – a těch je zhruba stovka – posílám pozvánky elektronicky. Moc si vážím všech, kdo se jakkoli zapojují. Bez nich by to nešlo.

Co bylo na začátku nejtěžší a co vás naopak nejvíc motivovalo?

Začínat bylo těžké – jeden z prvních úkolů bylo mít jasně a precizně připravené texty a harmonogramy. Dnes moderuji i vícerohodinové programy typu „Den seniorů“. Připravenost a osobní kontakt jsou pro mě klíčové – když se akce podaří, je to pro mě velký důvod k hrdosti.

Na které akce nejraději vzpomínáte?

Ze zájezdů vzpomínám na odborně vedenou exkurzi v Mělníku. Technické zážitky, například exkurze do čističky v Bubenči, vodního díla Fláje, stáčírny Kyselky v Bílině, elektrárny Ledvice, Hornického muzea Mayrau, spalovny Malešice i České národní banky. Technické a industriální památky mám opravdu ráda a když je mohu lidem nabídnout, vím že bude o ně velký zájem.

Co plánujete v Seniorcentru pro letošní rok?

Chystáme návštěvu Tichého údolí v Roztokách a sklárny v Nové Roli. Vyjednávám také zájezd na zámek Žleby. Na podzim nás čeká divadelní představení v Žatci, vánoční koncert na Žofíně a pravidelné návštěvy divadel v Mostě a Lounech.

S kým nejvíce spolupracujete a jak vás podporuje město?

Pokud se naskytne spolupráce s jakoukoliv organizací, vždy ji ráda přijmu. Spolupracujeme s Domovem seniorů, Sedmikráskou, Sociálním centrem pro rodinu, městskou knihovnou a dalšími. Byla jsem u zrodu Komunitního plánování sociálních služeb a jsem ráda, že je městem podporováno, bez dotací z této kapitoly by nebylo možné tolik akcí uskutečnit.

Paní Stáňo, v čem vidíte kouzlo aktivního stáří?

Je to nová etapa života plná výzev a příležitostí – udržení sociálních vazeb, fyzického i duševního zdraví, otevřenost novým kontaktům. Věk není překážka. Když vás přestane bavit televize, můžete třeba začít studovat na Univerzitě třetího věku. Tam je pořád co objevovat! Mám za sebou dva semestry VU3V v knihovně a na podzim v ní s chutí pokračuji. Už se těším.

Jakou radu byste dala osamělým seniorům?

„Nezůstávejte doma, pojďte mezi nás – v Seniorcentru je veselo a budeme vás rádi hýčkat.“ :-)

Co pro vás znamená rodina? 

Rodina je pro mě všechno. Bez manžela bych tyto aktivity nemohla dělat, je mi velkou oporou a pomocníkem. Děti (máme dvě dcery a syna) mi kdysi trochu vyčítaly, že věnuji této dobrovolné práci mnoho času. Ale to už je opravdu dávno, dnes samy vidí, že mě tato práce hodně baví, obohacuje a naplňuje. Naší rodinou prošla i jedna pěstounská zkušenost – deset let s námi vyrůstala dívka, kterou jsme si vzali, když jí bylo osm. Máme šest vnoučat, prožila jsem s nimi od mala mnoho krásných zážitků. Vnučky už jako malé jsme vozili také po hradech a zámcích. Dnes děvčata často pronesou: „Babi, viděly jsme tvoje babičky“. Ony ty ženy prostě v organizaci převládají. Nejstarší vnuk úspěšně odmaturoval, pak jsou čtyři krásná děvčata ve věku 12, 13 a 15 let, nejmenší dvouleté vnouče začíná bagrovat a jezdit s náklaďákem na pískovišti. Mám hodně „odbabičkováno“, ten nejmenší je trochu ošizen, protože v současné době mě práce kolem Seniorcentra velmi zaneprázdňuje.

Najdete si čas i na sebe?

Často pracuji i o víkendu, sednu k PC a hledám stále inspiraci, kontakty, bez toho to nejde. Někdy vám přijde něco naproti, ale většinou musí člověk sám. Nenudím se, neumím to. Ráda maluji kamínky, čtu a pracuji na zahradě. S manželem chodíme na výlety, do Krušných hor a Českého středohoří, zajímám se i o život v jiných městech. Jak se tam lidem žije, jak se daří podnikatelům, co je trápí.

Jak dnes vypadá váš běžný den?

Často jsem v kanceláři Seniorcentra ve Dvořákově nebo na nějaké akci. Z toho plyne, že manžel častěji vaří a nakupuje :-).

Jak jste zvládla chronický únavový syndrom?

Můj příběh s chronickou únavou je opravdu dlouhý. Tak trochu ztratíte pár let života, sjezdíte nejen lékaře, ale i léčitele, a není pomoci. Naučila jsem se s únavou pracovat, naučila jsem se s tím žít. Umím odpočívat, umím s tím naložit, a je to běh na dlouhou trať. Když bych někomu vyprávěla, tak neuvěří. Ani už o tom období nemluvím, ale můj lékař MUDr. Petr Vít ví mnohé, hodně mi pomohl.

Co vás dnes drží nad vodou?

Každý den se najde něco, co mě drží nad vodou. Často jsou to úspěchy vnoučat a jejich pokroky. Mám ráda lidi, jsem mezi nimi vlastně celý život. S klidným svědomím mohu říct, že na všech objektech, kam jsme zavítali, jsem se vždy setkala s ochotou, vstřícností a vždy s milými lidmi.

Kde to máte ráda, kam se v našem regionu ráda vracíte?

Do Loun – když se mohu třeba sama projít po místech, kde jsem vyrůstala, kam jsem si chodila hrát a nebo jen tak roznést kamínky a projít se. A také k přehradě Kamenička, kde vnímám něco magického.

Na co se nejvíce těšíte?

Osobně? Na prázdniny s vnučkami – plánujeme výlety i zdolávání Milešovky. Pracovně?

Na každý nový zájezd a setkání. Na podzim nás čeká žatecké divadlo  koncertem šansonů pro 70 lidí. Jsem ráda, že mohu podpořit kulturu v našem městě.

Co byste popřála sobě i ostatním do dalších let?

Nejen sobě a své rodině, ale všem hodně zdraví, spokojenosti a radosti – každý den by měl být jedinečný a s úsměvem. Protože kdo se nesměje, ten jako by nežil.

Děkuji za příjemné povídání. Přeji vám hodně zdraví, sil a radosti do všech dalších aktivit. Ať se Seniorcentru i nadále daří!

Netradiční sedmička

1. Kdybyste mohla jeden den strávit jako kdokoli jiný – kdo by to byl? Kočkou, je ochránce naší duše, léčitel a strážce.

2. Která vůně vám připomíná dětství? Asi mýdlo Jaro, Konvalinka a Šeřík, tím nám doma voněly prádelníky.

3. Co děláte nejraději úplně sama? Prohlížím fotografie, nebo videa vnoučat

4. Kdy jste se naposledy opravdu zasmála až k slzám? Určitě na zájezdu vtípkům mého muže, umí mezi ženami vtipkovat

5. Co jste se naučila až v dospělosti? Brát lidi takoví jací jsou, respektovat je i s chybami

6. Jaká kniha vás v životě nejvíc ovlivnila? Jiří Cingroš: „Sám sobě doktorem“

7. Kdybyste mohla darovat lidem jednu schopnost – jaká by to byla? Vděčnost

Podpásová sedmička

Pořádek nebo tvořivý chaos? Pořádek

Dovolená u moře nebo na chalupě? Na chalupě

Kabelka nebo batoh? Batoh

Doma v teplácích nebo venku mezi lidmi? Mezi lidmi

Vyšívání nebo sudoku? Vyšívání (sudoku jsem dodneška nepochopila :-) )

Káva nebo čaj? Káva

Kočka nebo pes? Kočka