Jan Karas: Emoce patří na papír, ne pod koberec

Mladý básník ze Žatce Jan Karas patří k autorům, kteří se poezie nebojí brát vážně – jako cestu k sobě, k druhým i k pochopení světa. Povídali jsme si o psaní jako způsobu, jak unést těžké emoce, o rodině, vztazích i studiu filozofie. O tom, proč poezie pro něj není jen koníček, ale součást života, a kam by se chtěl jako autor dál posunout.

Honzo, pamatuješ si ještě na chvíli, kdy sis uvědomil, že psaní nebude jen „fáze“, ale součást tvého života?

Ano, pamatuji. Od vydání své první sbírky jsem žil v domnění, že psaní básní se mnou bude jen tak dlouho, jak dlouho budu řekněme v „temném období“. Myslel jsem si, že jakmile začnu být šťastnější, přestanu i psát. Neuměl jsem psát veselé básně a považoval jsem za své poslání ukázat ostatním strádajícím lidem, že v tom nejsou sami. Nyní jsem však neskonale vděčný za to, že jsem psát nepřestal, že dokáži napsat i optimisticky laděné básně a že je psaní součástí mého života. Řekl bych, že má cesta od temna k vděčnosti by mohla lidem ukázat, že pokud se nevzdáme, život nám ukáže, jak je skvělý.

Šestá knížka, „Poklady prostých chvil“, už znamená zkušenost i očekávání. Cítíš dnes větší tlak – od čtenářů, okolí, nebo hlavně sám od sebe?

Vzhledem k tomu, že většina mých čtenářů jsou moji blízcí, tak tlak od čtenářů moc necítím. Jediná chvíle, kdy se před nimi cítím nervózní, je, když si poprvé přečtou novou sbírku a já čekám na jejich názor na ni. Jinak jediný tlak a očekávání na sebe mám asi jen já sám. A je to přesně z toho důvodu jak říkáte, je to už šestá knížka, měl bych mít už více zkušeností. Říkám si, že každá sbírka by měla být lepší než ta předchozí. A vzhledem k tomu, že trpím dost silným Kafkovským syndromem (můj osobní termín pro věčnou nespokojenost se vlastním dílem), je opravdu těžké vydat dílo, s nímž bych byl spokojen. S odstupem času jsem ale pak vždy rád, že tu další sbírku vydám, i když ji tisíckrát zkritizuji. Myslím, že je dobře, že jsem na sebe tak přísný. Pokud něco vydám, pak by to opravdu mělo stát za to. Doufám, že se mi to daří.

Studuješ vysokou školu. Co konkrétně a jak se ti daří skloubit studium s psaním a dalšími aktivitami?

Studuji filozofii na Filozofické fakultě ZČU v Plzni. Řekl bych, že mě studium nikterak neomezuje v mé tvořivé činnosti. Samozřejmě, pokud je zkouškové období nebo musím psát seminární práce či úvahy do školy, tak jde psaní básní na nějaký čas stranou, ale vždy si na poezii čas najdu. Co se týče dalších aktivit, tam už je to horší. Častokrát ve škole končím až pozdě odpoledne (myšleno mezi 18-19), a pak už nemám moc náladu na nějaké sportovní aktivity, leda tak na odpočinek, který je ovšem také extrémně důležitý, aby tělo fungovalo tak, jak potřebujeme.

Jak vzpomínáš na základku, gymnázium, na své učitele?

Na základní i střední školu vzpomínám jen v dobrém. Chodíval jsem 5 let na Základní školu Komenského Alej, poté jsem osm let byl na žateckém gymnáziu. Na základce jsem měl skvělou třídní učitelku Mgr. Annu Emingerovou a našel jsem si tam přátele, se kterými se bavím dodnes. Gymnázium mi přineslo spoustu znalostí i zkušeností, které se mi hodí právě při studiu na VŠ. Dále mi ukázalo mé přednosti i nedostatky, za což jsem také velmi rád. V neposlední řadě nesmím opomenout mou třídní učitelku Mgr. Miluši Botkovou, která mě uvedla ve svět literatury, a především mě očarovala kouzlem poezie. Nebýt mé třídní učitelky, žádná ze sbírek by nikdy nevyšla. Také na gymnáziu jsem poznal pár společníků, kteří mne doposud doprovází na mé životní cestě a dělají ji zajímavější a veselejší. Za všechny jsem moc vděčný.

Pohybuješ se mezi různými městy a prostředími. Kam se nejraději vracíš, když si potřebuješ vyčistit hlavu?

Naše rodina má chatu v Krušných horách, kam jsme jezdívali již od mého útlého dětství. Nikdy jsem moc nechápal, proč to tam rodiče mají tak rádi. Pochopil jsem to, až když jsem vyrostl. Ta naše chata je balzám pro duši i mysl. Paradoxně tam ale již téměř nejezdím. Řekl bych, že na to nemám čas, protože v Žatci už moc nejsem, a když už mám tu možnost tu být, tak se mi moc nechce jezdit na chatu, ale vím, že bych to měl napravit. Mám na chatu skvělé vzpomínky.

Pokud si potřebuji vyčistit hlavu a nejsem na chatě (což nejsem téměř nikdy), pak si myslím, že nejlepší způsob je pro mě sport či psaní. Když plavu v bazénu nebo hraji tenis, má mysl vypne. Je to vždy skvělý až revitalizující pocit. Stejný účinek má pro mě i samotné psaní, občas však potřebuji vypnout i od psaní, a v tom je právě ten sport skvělý.

Rád cestuješ? Myslím nejen Česko, ale svět...

Cestování je v naší rodině doménou především mé ségry Báry. Já jezdím spíše po ČR, ségra po světě. Ale není to tak, že bych necestoval vůbec. V zahraničí jsem byl několikrát a mám v plánu navštívit spoustu zajímavých míst po celém širém světě. Chtěl bych se vydat například do Norska na polární zář. Jako správný milovník antiky bych chtěl spatřit kolébku filozofie – Atény. V chtěl bych navštívit Lhasu, tam je však velmi náročné se dostat, takže to spíše nevyjde. Ale Atény a polární zář za svůj život vidět chci. Samozřejmě je spoustu dalších míst, ale tyto jsou mým hlavním cílem a přáním. 

Dá se říct, že za některými básněmi stojí i konkrétní člověk?

Určitě ano. Mojí blízcí, přátelé. Také jsem za to byl zkritizován, že je sbírka příliš osobní na to, aby byla vydána veřejně a že jsem měl jednotlivé básně konkrétním lidem dát bez veřejné publikace. Já jsem však rád, že všichni moji čtenáři ví, jak moc mám své blízké rád a chtěl jsem, aby si uvědomili, že mít skvělou rodinu a přátele není tak samozřejmé, jak se nám jeví a že bychom za ně měli být moc vděční.

Spousta mých básní je také věnována jedné jediné osobě – mé dívce, za níž jsem taktéž velmi vděčný, a která je mou velkou oporou.

Tvoje tvorba se často dotýká emocí a duševního prožívání. Je to pro tebe forma terapie, nebo spíš způsob, jak věci pojmenovat a pustit dál?

Psaní je pro mě především forma terapie, vlastně kvůli tomu jsem s ním začal. Kdykoli se objevily starosti nebo tíha, kterou jsem nedokázal unést, přenesl jsem ji na papír. Básně se staly bezpečným místem pro všechno, co bolelo. Postupně jsem pochopil, že pojmenování věcí má velkou sílu – jakmile dostaly tvar veršů, staly se uchopitelnými.

Časem se z terapie stal i způsob, jak věci pouštět dál. Ne proto, že by zmizely, ale protože mě přestaly definovat. Zůstaly v textech a já mohl jít dál lehčí. Psaní mě tak nejen provázelo v těžkých obdobích, ale naučilo mě naslouchat sobě a dávat emocím prostor, aniž by mě zahltily.

Věnuješ se plavání, tenisu. Dali jste si někdy závod se ségrou? Nebo tenisový souboj s tátou?

Plavání jsem se věnoval závodně a tenis stále hraji. Plavecký závod se ségrou jsem neměl, ale plaval jsem závod se svou přítelkyní, která je juniorskou mistryní ČR v plavání. Plavali jsme pouze 25m, které jsem taktak stihl vybojovat. Na jakékoliv delší vzdálenosti bych už neměl sebemenší šanci. :D. Tenisové souboje vedu pravidelně s taťkou, díky kterému jsem se ke všem sportům dostal. Když jsem byl mladší, vyhrával taťka, poslední 3 roky už se vítězství přelévá spíše na mou stranu, což taťka nese velmi těžce. :D. Se ségrou hraji občas v létě beachvolejbal. Naštěstí jsem v převážné většině her na její straně kurtu. Mimo sportovní koníčky patří mezi mé záliby i čtení, psaní a kultura (chození do divadel, koncerty, galerie). Hudba je také velkou součástí mého každodenního života.

Prozradíš nám něco o své rodině? Je / byl někdo pro tebe velký vzor?

Každý člen mé rodiny je pro mě vzorem, každý jiným způsobem. Taťka mě naučil starosti o druhé, přivedl mě ke sportu i filozofii a ukázal mi, že k životu patří i prohry, z nichž se často učíme víc než z vítězství. Mamka se mnou prošla těžkými chvílemi a naučila mě vydržet, nezlomit se a jít dál. Ségra mi dala pocit, že na nic nejsem sám a že mám vždy oporu.

Dědové mě inspirovali pracovitostí, manuální zručností a vztahem k obyčejným věcem, dělaným s láskou. Babičky pro mě představují bezpodmínečnou lásku – jedna mě naučila vděčnosti, víře v Boha a tiché důvěře v smysl věcí, druhá starostlivosti, obětavosti a pocitu domova. I strýčkové mi předali důležité hodnoty – radost ze života, vytrvalost a zdravou soutěživost.

Kam by ses chtěl jako autor posunout dál? Máš v hlavě už teď další knihu?

Vždy, když vydám knihu, říkám si, že už stačilo – i proto, že mě mrzí, když se nečte tak, jak bych si přál. Přesto ale pokaždé začnu pracovat na další sbírce. Po této šesté bych chtěl vydat ještě jednu, opravdu poslední, která by uzavřela celé moje dosavadní dílo. Nechci prozrazovat příliš, jen doufám, že vyjde do roku 2032 – možná už příští rok, možná až za pět let. Chci si s ní dát záležet a teprve potom se naučit tvůrčí pauze. Pokud se mi to nepodaří, což je dost pravděpodobné, rád bych se věnoval jednomu projektu, který je mým životním cílem, ale detaily si zatím nechám pro sebe.

Kam bych se chtěl jako autor posunout, sám přesně nevím. Nejraději bych napsal něco, co by se líbilo všem, ale to asi není možné. Přál bych si ale aspoň jednou napsat báseň, o níž bych ani na vteřinu nepochyboval, že je dost dobrá. A zároveň bych svými verši rád pomohl co nejvíce lidem.

Děkuji za upřímné a otevřené povídání.

PODPÁSOVÁ SEDMIČKA

    1. Papír a propiska – nebo poznámky v mobilu?

Papír a propiska, ale nakonec to vždy musím stejně přepisovat do mobilu či počítače.

    2. Psát v tichu – nebo se zvukem města v zádech?

Psát v tichu, pouze se zvukem svých myšlenek

    3. Jedna silná báseň – nebo celá sbírka?

Raději jedna opravdu silná báseň.

    4. Psát v noci – nebo brzy ráno, když svět ještě spí?

Psát v noci, když svět již spí.

    5. Číst své básně nahlas – nebo je raději nechat mluvit na papíře?

Nechat je mluvit na papíře, ale dnes se autoři musí prezentovat, jinak jako by nebyli.

    6. Samota – nebo inspirativní chaos lidí kolem?

Samota, pouze já a múza

    7. Škrtat bez lítosti – nebo se s textem loučit těžko?

Škrtat bez lítosti – praktikuji v každé básni.

NETRADIČNÍ SEDMIČKA

    1. Kdy sis naposledy řekl „tohle musím napsat“ – a kde jsi byl?

Když jsem spatřil raněného holoubka na silnici, jel jsem zrovna autem. Bylo to v Radíčevsi.

    2. Co ti dnes dává pocit domova?

Lidé kolem mě, které mám rád a oni mě.

    3. Která emoce se ti do básní vrací nejčastěji?

Musím říci, že je to smutek/žal nebo osamělost

    4. Co tě spolehlivě vytrhne z tvůrčí krize?

Jakékoliv neštěstí v životě

    5. Kdybys nemohl psát básně, jak jinak by ses vyjádřil?

Jiným stylem psaní, nejspíše úvahy nebo malbou (kdybych uměl kreslit)

    6. Co tě na lidech nejvíc inspiruje – a co naopak nejvíc zraňuje?

Jedinečnost každého z nás, hledám v každém to dobré, a zraňuje mě chamtivost a nepřejícnost.

    7. Kdyby sis mohl přečíst jednu svou báseň za deset let, kterou by sis vybral?

Nejspíše Osamělá loďka ze sbírky Tajemství noci anebo Holoubek ze sbírky Poklady prostých chvil.