Zvířata léčí duši a úsměv nic nestojí, říká Zdenka Bečanová

V Domově pro seniory v Žatci ji znají jako usměvavou a energickou pečovatelku, která dokáže pohladit slovem i činem. Život Zdenky Bečanové ale zdaleka netvoří jen práce – sdílí domácnost se šesti psy a čtyřmi kočkami a s nadhledem říká, že bez nich by její svět nebyl úplný. Během našeho rozhovoru paní Zdena otevřeně mluvila o radostech i těžkostech péče o seniory, o předsudcích, o síle humoru i o tom, proč by si lidé k sobě měli být laskavější.

Paní Zdenko, dnes vás lidé znají hlavně jako pečovatelku Domova pro seniory v Žatci. Odkud pocházíte a jaká byla vaše cesta až sem?

Pocházím z Lovosic a tak nějak mě sem osud zavál, ale jelikož v Žatci bydlím už skoro 35 let, považuji se za místní.

Jak dlouho v Domově pro seniory pracujete a co vás k této profesi přivedlo?

V Domově pro seniory pracuji zhruba deset let, ale předtím jsem několik let pracovala jako terénní pečovatelka v Arnice – domácí péči. K téhle profesi jsem přišla tak trochu jako slepý k houslím. V době mateřské dovolené se svým druhým synem jsem přemýšlela, jakou cestou se vydat. Od malička ráda pomáhám a dovolím si o sobě říct, že jsem empatická, takže padla volba na pracovníka v sociálních službách. Svého rozhodnutí jsem nikdy nelitovala.

Pamatujete si na svůj první den v Domově? Co pro vás práce pečovatelky znamená?

Pro mě osobně práce pečovatelky neznamená jen zaměstnání. Většinou se tam těším – i když samozřejmě ne vždy. Mám to tam ráda, i přes některé těžké situace.

A můj první pracovní den? Pamatuji si ho velice dobře… chaos, nervozita, stres, únava… do té doby jsem dělala klidnou domácí péči, ale v Domově to frčí jiným tempem a dlouho jsem si myslela, že to nezvládnu, ale zabojovala jsem sama se sebou a dala jsem to.

Péče o druhé není práce pro každého

Říká se, že pečovatelství není práce pro každého. Co je na ní podle vás nejtěžší – a co naopak nejkrásnější?

Pečovatelství opravdu není práce pro každého. Znám několik děvčat, která se pro tu práci rozhodla, ale bohužel ji psychicky a někdy i fyzicky nezvládla. Nejtěžší je vlastně všechno – odchody klientů, utěšování rodin při úmrtí, manipulace s ležícími klienty a hlavně udržet si lidství a nesklouznout do stereotypu.

A to nejkrásnější? Takové malé okamžiky. Když vidíte, že vás klienti po delším volnu vítají s radostí. Když ležící klient během pár týdnů „rozkvete“ a začne mít chuť do života. Když se někdo vrací z hospitalizace se slovy, že je rád, že je konečně doma.

Setkáváte se s předsudky vůči domovům pro seniory?

Předsudky byly, jsou a budou. Já osobně nemám potřebu někomu něco vyvracet. Každý má svou zkušenost – a také není domov jako domov. Za naším Domovem si ale stojím. Vím, že my pečovatelky, naše vedení i veškerý personál děláme maximum, aby se u nás klienti cítili dobře.

Máte nějaký moment z Domova, který vám utkvěl v srdci?

Pár krásných okamžiků v srdci nosím. Člověk tam zažije spoustu silných příběhů, ale většinou jsou hodně osobní, takže si je nechám pro sebe. Některé zážitky nejdou převyprávět či napsat na papír, protože by ztratily své kouzlo.

Jarní focení jako velká jízda

Loni na jaře jste se podílela na netradiční fotografické akci se seniory. Jak ten nápad vznikl?

Naše akce „Jarní focení“ byla opravdu jízda. Nápad nebyl z mé hlavy – narazila jsem na něj na sociálních sítích a okamžitě mě uchvátil. Věřila jsem, že by se to klientkám líbilo, tak jsem to rozjela.

Z malé akce se nakonec stala velká – zúčastnilo se přes 30 klientek, přitom jsem počítala tak s deseti až patnácti. Vše se vyvedlo perfektně, hlavně díky podpoře našeho ředitele Petra Antoniho, skvělému fotografovi Bedřichu Klímovi a jeho přítelkyni Dagmar Sulovské, úžasné vizážistce Milušce Sujové, květinářství na náměstí za nádherné dekorace a také firmě Fotospoušť Žatec. Martin Štross ještě přišel s nápadem vytvořit z fotografií tablo – a tak má náš Domov vlastní tablo, které mělo obrovský úspěch.

Jak důležitá je pro Domov podpora komunity?

Velmi důležitá. Bez lidí zvenčí by takové akce nevznikly. Je krásné vidět, že Domov není uzavřený svět, ale že je propojený s městem a komunitou.

Máte další nápady?

V hlavě jich mám ještě pár, jak zpestřit klientům život a přiblížit veřejnosti náš běžný den. Jen není jednoduché vše zorganizovat v běžném provozu – klienti mají navíc spoustu aktivit, které pro ně připravují děvčata z ergodílny.

Život se „zvířecí tlapkovou patrolou“

Vaše motto zní: „Psi a kočky nejsou celým mým životem, ale díky nim je můj život úplný.“

Je to tak :-) Láska ke zvířatům je u mě na dlouhé povídání. S tím se člověk musí narodit – a já v tom „lítala“ už odmalička. Rodiče mi nikdy nedovolili mít doma mazlíčka, tak to teď asi doháním.

Přibližte nám svoji krásnou smečku :-)

Dnes žijeme se šesti psy a čtyřmi kočkami. Nejstarší je Sheila, kříženka z chomutovského útulku – psí anděl. Pak máme Twinky, Sophii, Zafiru a Kimi – čínské nahaté holky – a nejmladší je Tess, která k nám přišla do dočasné péče a už zůstala.

Z koček je první Vendelín, nalezenec, který si nás sám našel. Pak jsme adoptovali Maxima, aby mu nebylo smutno. A když jsem se zamilovala do tureckých angor, přišla Ebby a po roce Poppy. Momentálně už prý nesmím domů přinést ani křečka.

Bydlíme v domku a všichni s námi sdílejí domácnost jako plnohodnotní členové rodiny. Veselo je u nás často.

Jak vypadá ráno u vás doma?

Kupodivu celkem klidně. Vstávám dřív, abych nakrmila kočky, pak psy, podala léky marodům, pustila smečku na zahradu. Mezitím si vařím kávu a dávám se do lidské podoby, aby se mě v práci nelekli. Když mám volno, naložím smečku do svého „Piškota“ – malého žlutého autíčka – a jedeme běhat do přírody.

Co vás zvířata naučila?

Trpělivosti, radovat se z maličkostí, vypnout hlavu. A že i když si člověk myslí, že je na dně, vždy je důvod vstát a jít dál.

Dokážou zvířata léčit i seniory?

Zajisté. Zvířata neléčí tělo, ale duši – a ta je stejně důležitá. Občas beru své psí holky do Domova a reakce klientů jsou nádherné. Někteří museli své mazlíčky opustit a moc se jim stýská. Jsem ráda, že k nám mohou rodiny chodit i se psy. Mým snem je, aby klienti mohli nastoupit i se svými zvířaty. Je to zatím spíš sci-fi, ale sny jsou od toho, aby se plnily.

Podporujete také vroutecký spolek Flower Cat…

Nepřímo spolupracuji – pravidelně finančně přispívám a sdílím jejich příspěvky. Spolek vede skvělá a obětavá Jindřiška Vlasáková, která by měla nosit svatozář za to, co pro ty kočičky dělá. A rozhodně by si zasloužila mnohem větší podporu veřejnosti.

Rodina, humor a lidskost

Jak vaše rodina snáší život s malou zoo?

Kupodivu dobře. Oba syny jsem vedla k lásce ke zvířatům a vyrostli z nich skvělí kluci. Jsem na ně pyšná. Manžel je velmi tolerantní – nikdy nechtěl psa ani kočku… psa nechtěl zatím šestkrát a kočku čtyřikrát :-) Jsme normální rodina, jen je u nás víc veselo a víc uklízení.

Je humor vaším způsobem, jak zvládat stres?

Někdy určitě. Raději se směji, než se hroutím. A když je nejhůř, nastoupí moje Tlapková patrola s kočičím čtyřlístkem – moji osobní terapeuti.

Co byste dnes vzkázala lidem?

Uvědomte si, že všichni jednou zestárneme. Stáří není jen hezké, umí být těžké a smutné. A také – i pečovatelky jsou jen lidé. Máme své starosti, bolesti, jsme maminky, dcery, manželky. Nejsme stroje a máme také své slabé chvilky, ale všechny děláme svou práci rády a s láskou. Buďme k sobě více tolerantní a milejší. Úsměv nic nestojí a může druhému udělat krásnější den.

Děkuji za otevřenost a inspirativní povídání o péči, lidskosti i radosti, kterou vám do života přinášejí vaši čtyřnozí parťáci.

Podpásová sedmička

    1. Pes nebo kočka? – Pes

    2. Vodítko nebo volný běh? – Volný běh

    3. Klidná směna nebo akční den? – Klidná směna

    4. Ranní káva nebo večerní ticho? – Ranní káva

    5. Smích nebo klidné ticho? – Smích

    6. Procházka se psy nebo gauč s kočkou? – 50 / 50

    7. Pořádek nebo řízený chaos? – Pořádek

Netradiční sedmička

    1. Kdy jste se naposledy zasmála sama sobě?

– Před chvílí. Hledala jsem brýle, které jsem měla na nose.

    2. Co vám zaručeně zlepší den?

– Humor. Ráda se směji.

    3. Kdy vás práce dojala nejvíc?

– Když vám rodina zesnulého klienta upřímně děkuje za péči.

    4. Co vám zvířata dávají ve chvílích, kdy je vám těžko?

– Klid, energii a sílu jít dál.

    5. Jaký moment si nejraději připomínáte?

– Narození mých dvou synů Martina a Lukáše. A také jeden narozeninový dárek od staršího syna – vytoužené štěňátko.

    6. Co vás práce pečovatelky naučila o lidech?

– Nesoudit. Každý v sobě nese svůj vnitřní boj.

    7. Kdybyste měla svůj život popsat jednou větou?

– Co tě nezabije, to tě posílí.