Ivo Trešl: Rozhodovat o životě člověka i o zákonech je velká odpovědnost

Chirurg, který už téměř třicet let stojí u ope-račního stolu, a zároveň senátor za obvod Louny. MUDr. Ivo Trešl, zvolený za hnutí STAN, působí v Senátu mimo jiné jako člen Výboru pro zdravotnictví a vede Stálou delegaci Parlamentu České republiky do Parlamentního shromáždění Unie pro Středomoří. Přesto zůstává pevně spjatý s regionem i svou lékařskou profesí, kterou ani po vstupu do vrcholné politiky neopustil. V rozhovoru vzpomíná na cestu k medicíně i politice, otevřeně mluví o pacientech, na které nikdy nezapomene, o rozhodnutích, která formovala jeho život, i o tom, proč podle něj severozápad Čech potřebuje více sebevědomí. Nechybí ani pohled na blížící se senátní volby, rodinu, sport nebo chvíle, kdy si nejlépe odpočine v přírodě.

Když se řekne Ivo Trešl mimo politiku – kdo to vlastně je?

Snad obyčejný kluk z malého města, který má další 3 sourozence – bratry. V mládí jsem snil, že se jednou stanu profesionálním volejbalistou a sport mě bude živit. Maminka mi ale záhy vysvětlila, že sport může každého provázet celý život, ale je především zábavou a že je nutno něco vystudovat nebo se něčemu smysluplnému vyučit. Proto jsem šel studovat na místní gymnázium a po něm na 3. lékařskou fakultu v Praze, abych se ve svém rodném městě následně stal chirurgem.

Na sport jsem ale nezanevřel a při studiích jsem hrál dokonce druhou nejvyšší republikovou soutěž ve volejbale. Hrál jsem ale i fotbal na okresní úrovni. Mám rád také lyžování, jízdu na kole a v posledních letech jsem si oblíbil i běžky. Snad jediný živel, který si mě úplně nezískal, je voda.

Zároveň jsem se do svého rodného města po škole vrátil, oženil jsem se a založil rodinu.

Co vám dnes v běžném životě dělá největší radost?

Právě moje rodina. S manželkou Ludvikou v příštím roce oslavíme 30 let od svatby a máme spolu dvě krásné a hlavně skvělé dcery. Starší Natálie vystudovala fyzioterapii a mladší Nela studuje, stejně jako já, 3. lékařskou fakultu. Čím více děti rostou, jsou na studiích nebo pracují, tím více mám rád společně strávený čas. Také máme devítiletou fenku irského setra, která miluje pohyb, a tak nás nenechá nikdy moc zahálet.

Jste především lékař. Co vás kdysi přivedlo k medicíně – a proč zrovna chirurgie?

Je pravda, že v rodině nikdy žádní moji předci nebyli doktoři. Jen můj o něco starší bratranec vystudoval stomatologii. Ve čtvrtém ročníku gymnázia, když jsme se rozhodovali, co dál, tak můj kamarád řekl, že půjde na medicínu. Mně to tehdy přišlo jako dobrý nápad a podal jsem si také přihlášku na lékařskou fakultu, kam jsem byl přijat. V průběhu studia jsme každé léto chodili na různé stáže a já se tehdy, během jedné z nich, tady u nás v Rakovníku zamiloval do chirurgie. Tenkrát tu byl primářem pan doktor Jan Silber, který se stal nakonec mým druhým tátou a většině věcí, které dnes umím, mě naučil právě on.

Zůstal jste u ní i během působení v Senátu. Proč pro vás bylo důležité ji neopustit?

Když jsem před 6 lety dostal nabídku kandidovat do Senátu, tak mi hodně lidí řeklo, že mě volit nebudou. Důvodem byl strach, že odejdu do Prahy a už se sem nevrátím. Dal jsem tehdy veřejný slib, že v rakovnické nemocnici zůstanu. A tento slib jsem dodržel. Možná jsem si vzpomněl i na to, co mi říkala moje maminka, a na drobnou paralelu se sportem – a na to, že politika nikdy netrvá věčně. Navíc medicína se docela rychle vyvíjí, přicházejí nové metody. Nechtěl jsem z toho zkrátka na 6 let vypadnout. A hlavně jsem dal ten slib.

Máte z praxe moment nebo příběh, který vás dodnes provází?

Za těch téměř 30 let jsem potkal stovky, tisíce pacientů a každý má svůj příběh. Někteří se zahojili bez problémů, něco se i nepovedlo. Jsme lidé a ti chybují. Ale vždy je důležité se z chyb poučit a neopakovat je.

Jeden příběh ale mám před očima pořád. Když mi jednou v noci volal mladší kolega z ambulance, že přivezli pobodaného mladé-ho muže. Záhy jsem zjistil, že je to můj známý. Měl po těle asi 30 bodných ran od nože, některé velmi hluboké, zasahující orgány dutiny břišní, a silně krvácel. Byl při vědomí a prosil, abychom mu pomohli. Okamžitě jsme ho odvezli na operační sál a po třech hodinách se nám podařilo všechna poranění ošetřit a krvácení zastavit. Následně ve svém boji o život pokračoval na ARO oddělení, ale nakonec vše mělo dobrý konec. Dnes, když ho po 10 letech potkám a vidím, jak kolem něho pobíhají jeho děti, mám opravdu velkou radost a vnitřní hřejivý pocit dobře vykonané práce – a to nejen té mojí.

Co byl ten okamžik, kdy jste si řekl, že vstoupíte do politiky?

Když mi bylo přibližně 30 let, oslovili mě o něco starší kamarádi, kteří se tehdy pohybovali v místní komunální politice, zda bych měl zájem kandidovat do městského zastupitelstva. Byl to rok 2006 a já si řekl: no jasně, vždyť tady žiji, mám to tady rád a možná by bylo fajn podílet se aktivně na rozvoji města.

Překvapilo vás na ní něco, co jste vůbec nečekal?

V okamžiku, kdy jsem byl poprvé zvolen do zastupitelstva města, mi tehdejší místostarosta řekl: „Pamatuj si, že politikou si žádné nové kamarády nezískáš, ale o to více budeš mít nepřátel.” A po těch téměř dvaceti letech mu musím dát za pravdu.

Často mluvíte o tom, že v Senátu panuje poměrně slušná atmosféra. Je to opravdu tak „jiný svět", než si lidé představují?

Musím říct, že ano. Opravdu se tam k sobě téměř všichni snaží chovat korektně, vyslechnout si názor druhého, i když s ním nemusím souhlasit. Nikdo nikoho neuráží. Nejspíše je to dáno i systémem voleb do Senátu, která je přímá, stejně jako volba prezidenta republiky. Občan, nebo chcete-li volič, jasně ví, komu dává svůj hlas. A přestože ne většinou, tak hodně často nerozhoduje stranická příslušnost, ale právě životní příběh daného kandidáta.

Ale nebojte. I v Senátu se najdou lidé, se kterými bych na kávu nebo na pivo nejspíš nešel.

Co vás na práci senátora nejvíc baví?

Hlavně ten odlišný svět od těch našich bílých plášťů, od striktně zavedených léčebných postupů a nalinkovaného světa. Možná je to způsob, jak ve své profesi třeba nevyhořet. Na chvíli přepnout do jiného módu, soustředit se na jiné problémy, na jiná řešení.

My doktoři si mnohdy říkáme, že když nejde o život, tak jde o… Ale v Senátu zjišťuji, že to tak není. A že některá rozhodnutí mohou změnit život nejen jednomu konkrétnímu člověku, ale třeba i několika milionům.

A co je naopak nejtěžší?

Právě ta důležitá rozhodnutí. A konkrétně ta, kde se musí člověk rozhodnout třeba mezi názorem hlavního proudu a tím vlast-ním, který může být odlišný. V tomto ale musím říct, že mě za těch skoro šest let nikdy nikdo nenutil, abych rozhodl v rozporu se svým přesvědčením. I to se mi na Senátu moc líbí – přestože to v některých senátorských klubech možná takto nechodí.

Hodně se setkáváte s lidmi z regionu – co vás na těch setkáních nejvíc překvapuje?

Někdy mě překvapí, jaký mají lidé přehled v různých oblastech. Kolikrát se člověk zamyslí nad jejich názorem a třeba i navrženým způsobem řešení a řekne si: „Jo, tak tohle je dobrý nápad, proč mě to nenapadlo?"

Chodí za vámi lidé spíš s problémy, nebo si někdy přijdou opravdu jen popovídat?

Většinou chodí lidé se svými problémy, přijdou se poradit nebo požádat o pomoc. Vadí jim třeba hluk z průmyslového objektu naléhajícího k jejich domům nebo plánovaná těžba čehokoli v katastru jejich obce. Či výstavba větrných elektráren za humny nebo například horší dostupnost zdravotní péče. Ale někteří si přijdou jen popovídat o životě. Někteří mi říkají, že třeba nikdy neviděli živého senátora, tak ho chtěli jen poznat. Nebráním se nikomu a ničemu, ale je třeba říct, že ne všem umím či dokážu pomoci. Snažím se je ale aspoň někam nasměrovat nebo jim někde pootevřít dveře.

Na co jste za těch skoro šest let nejvíc hrdý?

Nevím, zda nejvíce hrdý, ale asi nejvíce si pamatuji na jeden případ – snad proto, že to byl můj první „úkol" od voličů. Jednalo se o jeden podnik, který v Žatci svou výrobou, hlukem a zápachem znepříjemňoval život občanům na přilehlém sídlišti. Ti se na mě obrátili s prosbou o pomoc. Spojil jsem se s tehdejší starostkou a především s vedením firmy, která byla nadnárodní. Byl jsem se tenkrát v inkriminovaném provozu i osobně podívat – tehdy mi vše ochotně ukázali. Hovořil jsem s vedením firmy a tlumočil jim stesky občanů. Nakonec firma ukončila v Žatci výrobu a přesunula se do průmyslové zóny u D7. Netvrdím, že to byla moje zásluha. Ale snad moje aktivita byla jedním ze střípků v mozaice, která problém vyřešila – a myslím, že nakonec ku prospěchu všech zainteresovaných.

Je něco, co byste dnes udělal jinak?

Nevím. Možná bych zpětně, při znalosti současného stavu věcí nebo následných dopadů některých rozhodnutí, nyní rozhodl jinak, možná lépe. Ale možná taky hůře. Nicméně platí, že po bitvě je každý generál. Určitě existují rozhodnutí, která bych ve světle současných znalostí udělal jinak – jsem ale přesvědčen, že jich je výrazná menšina.

Co pro vás osobně znamená region, odkud pocházíte?

Jsem odsud, narodil jsem se tady, mám to tady rád. Jsem tady prostě doma. Vždy jsem se sem rád vracel, když jsem byl třeba na studiích. A nikdy jsem nepřemýšlel, že bych žil nebo pracoval jinde. Je tady krásně. Na jedné straně krásné křivoklátské lesy s údolím řeky Berounky, na straně druhé drsné, ale neméně krásné České středohoří. A je tu i relativně bezpečno.

Co vás na něm trápí – ale lidsky, ne jako politika?

Možná ta nálepka jakéhosi „vnitřního pohraničí". Možná regionu chybí více sebevědomí. Ale i přes své problémy se daří i tady vše postupně rozvíjet. Je to i díky zlepšení dopravní obslužnosti, především akcelerovanou výstavbou obou hlavních dálničních tahů D6 a D7.

Proč by podle vás měli mladí lidé zůstávat (nebo se vracet)?

Nemyslím si, že by zde mladí měli zůstávat za každou cenu, ale jsem přesvědčen, že by se měli v tom „světě” něčemu naučit a po-tom se do svého regionu vrátit a pomáhat mu v dalším rozvoji a prosperitě. Vím, že je to v mnoha případech složité a vidím to i ve své rodině – jeden bratr zakotvil v Liberci a druhý dokonce až za oceánem. A moje dcera zatím žije a pracuje v Praze. Ale věřím, že časem ty benefity z krásné přírody tady, poklidného žití a čistého ovzduší převáží a mladí lidé se sem budou rádi vracet. Musejí ale cítit, že je tady chceme, že tu mají prostor a příležitosti k profesnímu rozvoji a možnosti k seberealizaci.

Jak se dá skloubit práce lékaře, senátora a rodinný život?

Jde to obtížně, ale jde to. Jako i další lékaři jsem i já zvyklý obětovat své práci mnoho času a stejně si na to, bohužel, už zvykla i rodina. Nyní je to jednodušší v tom, že už máme holky velké – studují či pracují v Praze, takže jim až tak moc nechybím.

Co vám pomáhá „vypnout" a nabrat energii?

Rád svůj volný čas trávím aktivně. Snažíme se s manželkou i s holkami cestovat, hlavně po krásách Česka. Ale rádi vyrazíme i za hranice. Milujeme kolo, v zimě běžky a sjezdové lyže. Dříve jsem hrával volejbal nebo kopanou. Po rodičích také máme chalupu v Krušných horách, kde se snažíme trávit čím dál tím více společného času. A pak máme toho loveckého psa, která se jmenuje Gira a která má velmi ráda pohyb – takže nás několikrát týdně vytáhne do lesa.

Zanedlouho vás čekají volby. Máte jasno, jestli chcete pokračovat?

Ano, dostal jsem nabídku znovu kandido-vat a pokusit se obhájit mandát. I po poradě s rodinou jsem se rozhodl do toho jít. Ale tak jako ve sportu, obhajoba bývá většinou těžší než vítězství. Volby chápu jako ohodnocení své práce – proto jsem zvědav, jaké vysvědčení mi voliči vystaví.

Když se podíváte dopředu – kde se vidíte spíš: v nemocnici, nebo v politice?

Samozřejmě se spíše vidím v nemocnici. Letos tam budu pracovat již třicátý rok a jsem tady spokojen. Politická kariéra je navíc velmi nejistá a nedá se plánovat dál než na konec jednoho volebního období.

Děkujeme za rozhovor.