Dobrovolně mlčky…

Nejsem odborníkem přes duševní zdraví, ale když vidím několik lidí, kteří od sebe sedí na metr a místo, aby na sebe mluvili, tak si místo pokecu navzájem píší… když přijde za desetiletou holčinou do špitálu na návštěvu táta, sedne si vedle a píší si spolu přes mobil, místo aby si řekli, co je nového… když si jeden skočí na pivo a potřebuje si pokecat, nic víc a místo toho zjišťuje, že je skoro neviditelný, protože všichni kolem čučí do toho pitomýho displeje; mluvit se totiž nikomu nechce… když v autobuse, čekárně u lékaře nebo v jakékoli frontě, kde se to slůvky, větami, dialogy a vtipem mnohdy jen hemžilo, vládne víceméně jen hrobové ticho, protože opět, všichni čučí do toho pitomýho displeje.

Ale občas se i zadaří. Tuhle jsem prodiskutovala dvacetiminutovou frontu, ale to jen proto, že jsem měla štěstí. Ten pán s paní stojící přede mnou se ukázali jako báječní lidé se smyslem pro humor a objektivními názory. Nejen, že u sebe neměli telefon, protože nejsou otroky nějakého uřvaného vyděračského zmetka, kterým mobil jistě je, ale shodli jsme se navzájem v mnoha jiných věcech a bylo to fajn. Jestli to takhle půjde dál, nebude se s námi paní Evoluce párat. Nechá nám zrak a prsty, které potřebujeme na ty všechny displeje, a se zbytkem si pohraje po svém a doufejme, že černý humor není její oblíbenou zábavou… Ivana Žáčková