Do kostela se vrátilo „věčné světlo”. Jakub Kanta mu vdechnul život

Po téměř roce usilovné práce se vrátilo „věčné světlo” domů do vrouteckého kostela sv. Jana Křtitele, který se díky okrašlovacímu spolku Budíček a dalším ochotným aktivistům opravuje. „Chtěl bych poděkovat všem, kteří mi pomohli s repasováním svítidla,“ říká skromný mladý muž, nadějný umělecký sklář Jakub Kanta z Lubence. Hlavní zásluhu na obnovení nádherného „věčného světla“ kostela má právě on. Proč se pustil do složité opravy, jak to dokázal a kdo mu pomáhal, na to jsme se Jakuba zeptali.

Celé to začalo před dvěma léty

„Před časem, když jsem na jedné z akcí navštívil kostel sv. Jana Křtitele, jsem se Davidovi Šebestovi zmínil, že bych jim mohl zrenovovat lustry v kostele, že tu práci dělám ve škole a že bych to udělal sponzorsky, jen za materiál, že pro mě to bude cenná zkušenost a rád udělám zase nějaký dobrý skutek,“ vzpomíná Kuba Kanta.

Začalo to před dvěma lety, když mu David dal nejdříve do rukou kostelní kadidelnici, která se mu s panem učitelem podařila do-slova nablýskat. A pak přišlo na řadu již zmíněné věčné světlo. „Stav byl asi takový: látky a provazy – nepoužitelné, dřevěné koule na provazu a jiné dřevěné zdobné prvky – naprosto bez barvy, již téměř bez sádrového obalu, kovová část – zcela pokryta korozí, kladka pro přitahování svítidla úplně vykloktaná a konečně elektrika – to byla bída. Původně svítidlo bylo bez elektriky a ta se tam dodělávala dodatečně…“ vybavuje si Jakub.

Rozebral do posledního šroubku

Nejdříve tedy musel celé svítidlo s Davidem Šebestou sundat, včetně baldachýnu a pro-vazu s ozdobami. Po převozu do umělecko-průmyslové školy sklářské v Kamenickém Šenově, kde studuje, rozebral celé svítidlo do posledního šroubku a následně se pomocí moření (chemicky) a broušení zbavil veškeré letité povrchové koroze na všech kovových součástech.

Dále bylo třeba dodělat jednu mosaznou ozdůbku na středovém pásu kovové části. „Její profil jsem vystříhal z mosazného plechu a za pomocí cizelovací sady vytvaroval do původně lisovaného vzoru. Potřeboval jsem znovu vyrobit jednu nosnou mosaznou kulovou výseč, která již byla zřejmě jednou nahrazena za železnou. Výměnou prošly i dvě mechanicky zničené kladky a závaží potřebné k polohování svítidla.

Všechny části jsem zalakoval bezbarvým lakem, aby k další korozi nedocházelo. Začal jsem ho znovu sestavovat. Přitom jsem také vyvrtal otvory na kabel, abych mohl co nejvíce kabelu provést svítidlem. Celá konstrukce je postavena na středové tyči a množství středících podložek držících jednotlivé součásti. Středová tyč je dole zakončená úchytem pro ruku a nahoře bývalým prostorem na svíčku a dnešním prostorem pro žárovku. Z ramen svítidla vycházejí háky k připevnění řetězů, které se napojují na již výše zmíněnou vyměněnou kolovou výseč, zakončenou okem. Okem je provlečen řetízek náležící kladce se závažím k polohování svítidla a snadné výměně žárovky (dříve svíčky),“ zasvěcuje Jakub Kanta do tajů fungování věčného světla.

Během sestavování svítidla Kuba začal dávat dohromady nový provaz, který měl v délce asi 16 metrů nějak efektivně splést.

Spletl šestnáctimetrový provaz

„Zkoušel jsem stáčet všechny připravené prameny a následně je napouštět voskem, nebo herkulesem. Vosk nedržel a (i po přeleštění) nevypadal nic moc, zatímco herkules poškozoval vlákno, které pak vypadalo opravdu hrozivě. Nakonec jsem využil rady kamarádů a tak dlouho jsem prameny budoucího provazu kroutil, až se překřížily a držely samy o sobě jen díky pouhé gravitaci,“ s úsměvem prozrazuje rozpletení složitého úkolu Jakub.

Nový baldachýn pro nové světlo

Dřevěné ozdoby umělecký sklář očistil od sádry, nanesl novou, nastříkal zlatou barvou a zalakoval bezbarvým lakem, aby nedocházelo k postupnému vysušování a opětnému opadání. Následně jimi provlékl provaz zakončený na zakázku vyrobeným novým baldachýnem.

„Elektrifikoval jsem svítidlo a kladku kovové části zahákl za hák na baldachýnu. Později jsme svítidlo zavěsili a nyní již věčné světlo, jak již název napovídá, věčně svítí v kostele sv. Jana Křtitele,“ uzavírá Kuba příběh.

Mladý muž za veškerou pomoc děkuje zejména svým učitelům. „Chci poděkovat svému panu učiteli Tomášovi Siebrovi za celkovou pomoc a poskytnutí dlouholetých zkušeností v oboru, škole SUPŠS v Kamenickém Šenově za možnost tam zrepasovat svítidlo, a paní učitelce Romaně Karbanové za výpomoc při práci na baldachýnu,“ zní slova vděčnosti Jakuba Kanty. (A. Želinská)