Jak výstava Lubenec 88 poprask způsobila

Pojďme si připomenout jednu významnou výstavu, kterou pořádala Kristina Folprechtová se svými přáteli výtvarníky přesně před 30 lety, a jaký poprask tím způsobili.

Manželé Folprechtovi se brzy po svém přistěhování do Lubence v sedmdesátých letech aktivně zapojili do místního kulturního života. Pan Karel roky vedl filmařský kroužek a paní Kristina kroužek výtvarný. Kromě něj začala záhy pořádat tzv. večery invence – konaly se nepravidelně, většinou v sobotu večer, kdy se zájemci o moderní umění sešli v kulturním domě, vyslechli přednášku a následně diskutovali o nových trendech ve výtvarném umění – probíral se land-art, body-art, performance apod. Akce často pokračovala druhý den, kdy po teorii následovala tvorba – často vytvářeli (či přetvářeli) různé objekty v krajině. Kromě večerů invence spoluorganizovala lubenecká výtvarná léta (pod vedením krajského kulturního pracovníka Jiřího Součka) – většinou se malovala krajina kolem Lubence a nakonec se uspořádala výstava z vytvořených prací. Tato léta se pak konala ještě několikrát a vyústila ve Školu výtvarného myšlení s dr. Igorem Zhořem, který přinesl z Brna spoustu nových výtvarných konceptů. Mezi nejzajímavější patřily: nekonečná čára, obří portrét, pohyblivé oboustranné obrazy, rozmístění papírových figurín ve skutečné velikosti po lubeneckých zákoutích. Na závěr Školy výtvarného umění proběhla vernisáž a Jitka Folprechtová-Kantová recitovala Morgensternovy verše.

Bezpochyby nejzajímavější výtvarnou akcí, která u nás proběhla a od níž právě uplynulo třicet let, byla výstava s názvem Lubenec 88. S nápadem na uspořádání výstavy přišel Milan Kozelka, který si ji ve chvíli splínu přál jako oslavu svých čtyřicátin. Tento výtvarník, básník, prozaik a performer žil v té době v Chyši, měl přátele v Jazzové sekci i mezi výtvarníky. Folprechtovi sami měli mnoho zná-mých mezi mladými avantgardními umělci a rozhodli se, že tuto výstavu pojmou velkolepěji. Ivan Kafka (syn umělců Čestmíra Kafky a Olgy Čechové) postavil na sále kulturního domu 4 metry vysokou pyramidu z poloviny z červenice a opuky s vrcholem z kaolinu. Vše zhotovil z místních materiálů a zvolil symbolický název – Vratký vrchol. Ivan Kafka tuto pyramidu postavil promyšleně, počítal s tím, že polovina pyramidy zhotovená z hrud červené hlíny během krátké doby seschne a kaolinový vrchol se sesune k jedné straně. Obdobný význam skrývaly i ostatní artefakty Václava Stratila, Vladimíra Merty, Margity Titlové Ylovsky, dr. Miroslava Koupila a Milana Kozelky. I jejich práce měly symbolizovat jakési točení v kruhu v bezvýchodné situaci.

Vernisáže se zúčastnilo mnoho lidí, kulturák byl plný. Mezi lidmi procházel známý hudebník a hrál na flétnu, úvodní slovo měla Alice Štefančíková, ředitelka Galerie Benedikta Rejta z Loun a dr. Igor Zhoř. Mezi návštěvníky byla i Adriena Šimotová a další známé osobnosti. Tato akce se ovšem dostala do hledáčku tajné policie, StB se domnívala, že se jedná o setkání chartistů (Charta 77 paralela s Lubencem 88?), proto se na vernisáž dostavilo kolem padesáti estébáků. Zúčastněným umělcům i organizátorům pak život na čas zkomplikoval článek v lounském Hlasu od novináře Pavla Macáka s názvem „Tudy cesta nevede“. Tento článek umělce dehonestuje, zejména pak úvodní vystoupení performera Tomáše Rullera. S ním byl veden soud – v Lounech, jako znalec byl přizván dr. Igor Zhoř.

„Mě se to hrozně dotklo,“ vzpomíná K. Folprechtová, „my s tím měli tolik práce, měli jsme strašnou radost, že se to tady koná… Možná člověk ty jejich mozky nechápal, oni hledali ty příčiny, aby cokoli našli… Nic mu nemohli dokázat, hlavně ho chtěli otrávit cestami sem (z Brna do Loun) a tím napínáním… Zhoř obhajoval u soudu smysl avantgardního výtvarného umění, navíc tam ani nebyl jeden druh umění, střídal se tam Kafkův land-art se Stratilovými perokresbami… abstraktní malbou Titlové... Merta tu měl táhlý pomalovaný prostor z překližky a ve zlatém středu se točil kruh. Zhoř tomu soudu vysvětloval, že to je umění konceptuální, kdy ten koncept zrealizují, ale nemusí jít o trvalý artefakt. Bylo to viděné, zdokumentované…“.

Na základě vyprávění Kristiny Folprechtové zpracovala Marcela Svejkovská.