Jiří Piramovský: Když se dětský sen změní v celoživotní poslání

BLATNO (soš) — Jako spoustu malých kluků ho bavila vojenská historie, modelářství a podobně. Když se mu jednoho dne dostala do rukou kniha z 80. let minulého století o našem opevnění, změnila mu život. Jiřího Piramovského znají lidé z různých historických a pietních akcí, kde se svými přáteli v dobových uniformách dotváří neopakovatelnou atmosféru. A v neposlední řadě je znám také z muzea čs. opevnění z let 1936–1938 Na Kočičáku, kde kromě akcí a průvodcování vede také tábory pro děti. Pro zájemce o vojenskou historii pořádá také expedice za obdobnými pamětihodnostmi nejen v ČR, ale i v zahraničí.

„V roce 1998 jsem se přidal ke starším kolegům z Klubu vojenské historie (KVH) Nord — Sever, kteří byli též na stejné vlně, a pak už mě to nepustilo. V roce 2010 jsme pak založili občanské sdružení Muzeum čs. opevnění z let 1936–1938 Na Kočičáku, jež si dalo jasný cíl a úkoly, které do dnešních dnů plníme; ba naopak již překračujeme naše prvotní plány,“ vzpomíná na své začátky předseda muzea Jiří Piramovský.

Připomíná, že má rád celou českou historii od našich nejstarších kořenů až po současnost. Se svými přáteli se ovšem zaměřuje na dobu 1. republiky. „Pro nás bude vždy nejdůležitější vznik naší republiky. Neoddiskutovatelným vzorem pro nás je T. G. Masaryk. I když se jej spousta lidí snaží v dnešní době špinit a urážet. O to více nás to vede k tomu, abychom si jej vážili a šli v jeho šlépějích,“ upřesňuje Jiří Piramovský. Podle něj je náš národ v novodobé historii nemá mnoho událostí či období, na které by byl hrdý, a proto by si měl vážit a neznevažovat historii, bez které bychom asi zde nebyli. „Samozřejmě jasným cílem a směrem mým i mých přátel je historie 1. republiky, její ozbrojené složky, jako je armáda, četnictvo, finanční stráž a policie. Vše pak soustředěno do přípravy na obranu naší země, kdy se náš národ začal připravovat na největší souboj ve své historii. Bohužel místo souboje přišlo zklamání, které, ač si to neuvědomujeme, pociťujeme ještě dnes,“ dodává.

Péče, údržba a úklidy řopíků, pevnůstek a jejich okolí jsou jedním ze základních kamenů činnosti „Kočičáků“. Samotná venkovní rekonstrukce pevnůstky, netrvá až tak dlouho. Možná pár týdnů. Ovšem nejdůležitější je dlouholetá soustavná péče, údržba, úklid. „Neustálé úklidy jsou někdy ubíjející, ale všichni víme, že je to věc, která má smysl. Celkem jsme u nás na Chomutovsku očistili, uklidili a natřeli přes 20 pevnůstek.

Naši naučnou stezku čs. opevnění z let 1936–1938 navštěvuje poslední dobou čím dál více lidí. Jsme moc rádi, že jsou to hlavně i lidé z různých koutů republiky. Proto chceme, aby stezka byla neustále uklizena tak, aby lidé viděli tu pravou tvář pevností z konce 30. let minulého století. Pro nás je to již i zavazující. Když nás někdo upozorní, že tam a tam je nepořádek, musíme přijít a uklidit. Má žena říká, že je to ta mravenčí práce, která ne vždy je příjemná, ale v konečné fázi to výsledky má,“ říká Jiří Piramovský.

Současná pandemická situace se samozřejmě dotkla i činnosti Kočičáku, zejména na nemožnosti pořádat akce, které mezi lidmi získávají na čím dál větší oblibě. „Na druhou stranu se ale ukázalo, že Kočičák je postaven na práci, rekonstrukci a naučné stezce. V době, kdy lidé nemohli do obchodů, začali se vydávat do lesů. Mnoho z nich tak zjistilo, že mají za domem něco, o čem ani nevěděli. Velké množství lidí prošlo naší naučnou stezkou či jen tak v rámci zdraví dorazilo na Kočičák. A to je přesně to, o čem jsme před 20 lety snili. Aby na Kočičák či na pevnosti lidi chodili, aby viděli, že pevnosti nejsou jen místem skládek a nepořádku, ale že v nich kdysi sloužili naši předkové, kteří byli připraveni bránit naši svobodu,“ usmívá se Jiří Piramovský a dodává, že díky tomu bral koronakrizi na jaře z té pozitivní strany.

Činnost muzea se před čtyřmi lety rozrostla také o tábory. Největší odměnou pro „Kočičáky“ je, že se děti vrací a baví je to. A to i přesto, že tyto tábory jsou drsnější a s jasnými pravidly. „Naše tábory, jak se všeobecně ví, jsou zaměřené na historii, přírodu, přežití a celkově pohyb v lese. Z dětí se za těch pár dní nesnažíme udělat vojáky. U nás jim ukazujeme obyčejné základy pro pohyb a přežití v lese, které jsou nutné, aby se mohly rozvíjet dále,“ vysvětluje Jiří Piramovský.

Poslední dobou se také zaměřují na rozdíly mezi počítačovými hrami a realitou. „Neboť v internetovém světě se v hrách děti nasytí „balíčkem“ pod kamenem či jinými bonusy. V přírodě je to jiné, ta vám v dešti či drsném počasí nic neodpustí, pokud nejste dobře připraveni. Další zkouškou je i plížení či pohyb v křoviscích neb opět na počítači je „panáček” velmi rychlý a překoná takřka vše. U nás je to jinak, kopřivy pálí, maliní píchá a země je špinavá,“ usmívá se Jiří Piramovský, kterého práce s dětmi naplňuje stejně, jako samotné obnovování jinde zapomenutých pevnůstek. „Prostě a jednoduše jim ukazujeme směr. Třetím rokem vedeme také kroužek Mladý bunkrák. Spousta větších kluků, kteří se k nám přidali právě díky našem příměstským táborům, již dokáže plnohodnotně pomáhat při rekonstrukcích, úklidech či dokonce zvládnou provádět jako průvodci. A naši mladí průvodci mají velký úspěch u veřejnosti, protože vše vyprávějí ze srdíčka a upřímně, což je dnes dle mě to nejdůležitější,“ říká Jiří Piramovský. Celkově je kroužek Mladý bunkrák úspěšný i tím, že spojuje čím dál více lidí. K dětem se přidávají rodiče, kteří vidí, že jdou správnou cestou. Mnozí rodiče pomáhají a stávají se i nedílnou součástí muzea.

Mnozí by si mohli říci, že celkový záběr muzea je prací na plný úvazek. Ale není tomu tak. Muzeum na Kočičáku bylo a je postavené na dobrovolnictví, nemá žádné zaměstnance a všichni kolem něj pracují ve volném čase, přestože záběr a rozsah je čím dál větší. S tím jsou spojeny i vyšší náklady na provoz, údržbu a rekonstrukci. „Část hradíme se svých zdrojů, hodně nám ale v rámci projektů pomáhá statutární město Chomutov a další sponzoři. Celkově jdeme z projektu do projektu a takřka se nezastavujeme. Samozřejmě vždy největší cenu má lidský čas a nadšení.

Na druhou stranu veškerá naše práce a cíl je vytvořit důstojné muzeum včetně zázemí. Rekonstrukce je takto směřována proto, aby pevnosti a stezku vidělo co nejvíce lidí, pro ně to i děláme.

A tou hlavní třešničkou na dortu jsou prohlídky a průvodci v našem muzeu, kteří dál předávají ty nejdůležitější informace. Tu historii,“ upřesňuje vojensko–historický nadšenec.

A protože Kočičákem žije nejen on, ale i jeho rodina, zapojila se také jeho manželka, která se v muzeu stala průvodkyní. „Sama si chtěla vyzkoušet provádět návštěvníky. Chytlo jí to a dnes je již plnohodnotnou průvodkyní i v cizím jazyce,“ dodává Jiří Piramovský.

Další činnosti, které muzeum nabízí, jsou mimořádné prohlídky nejen po chomutovském opevnění. Pro zájemce nabízí také výpravy po opevnění v ČR a i po různých evropských památkách. Od roku 2010 jezdí pravidelně po evropských muzeích, opevnění a historických místech. Během uplynulých deseti let navštívili například Francii, Německo, Itálii, Slovinsko, Slovensko, Polsko, Švýcarsko, Belgii, Norsko, Dánsko a Švédsko. „Zřejmě nejvíce nás oslovila Maginotova linie, na které jsme navštívili přes 40 tvrzí a vyloďovací pláže v Normandii. Dále nás velice oslovilo vysokohorské opevnění ve Švýcarsku a Rupnikovova linie ve Slovinsku. Mne osobně nejvíce upoutává na expedicích česká stopa v daných zemích. Snažím se získávat spoustu nových myšlenek a poznatků, které pak uplatňujeme na Kočičáku,“ říká Jiří Piramovský. I jeho poslední výprava, která se uskutečnila na jaře letošního roku, vedla do Francie opět na slavnou Maginotovu linii, kde s přáteli navázal spolupráci s kolegy z obdobných muzeí.

Nezdolné nadšení Jiřího Piramovského a jeho přátel dokládá i fakt, že se nevzdává myšlenky na tradiční akce, které muzeum pořádá na konci roku. Pokud to epidemiologická situace dovolí, zahájí opět přípravy setkání na Kočičáku, které spadají do projektu Na Kočičáku to žije. „Vánoce v zákopech jsou vzpomínkovou akcí na ty vojáky, kteří kdysi nemohli trávit vánoční svátky se svými nejbližšími a museli být v zákopech, což si dnes spousta lidí ani neumí představit. A tou příjemnější částí je rozdávání dárků u vánočního stromečku, kde si přátelé, příznivci Kočičáku a hlavně mladí bunkráci přejí krásné a klidné svátky,“ uzavírá Jiří Piramovský. Chybět by neměl ani tradiční Silvestr s opékáním buřtů.

Foto: Jiří Piramovský v dobové uniformě československé armády na oslavách Dne válečných veteránů. Foto: Radovan SMOKOŇ