Nezouvej se, Pepo, a pojď za mnou do schodů.
Ne, to já se zuju.
Fakt se nezouvej, tady běhají ze zahrady domů psi, nech si ty boty.
Ale houby, já jsem zvyklej se v chodbě zouvat.
Tak si vezmi aspoň nějaký pantofle nebo budeš mít ponožky samej psí chlup.
Tak to moje mladá vypere. A už mi nech jít nebo ti nic neřeknu.
(Sedli jsme si v obýváku, manželka donesla dvě kávy a odvedla naše dva psy, aby návštěvu neotravovali a my se dali do rozhovoru.)
Taxikaříš už nepřetržitě pěknou řádku let. Kdy ses na tohle povolání dal?
Začal jsem v březnu roku 1994. Dneska jsem nejdéle sloužící žatecký taxikář.
Takže už vozíš lidi přes 28 let. Co jsi dělal před tím?
Provozoval jsem restauraci nebo spíše hospodu Baterie, řečenou Baterka. Ale už tehdy jsem při tom taxikařil.
Kolik jezdilo v Žatci taxíků, když si začínal?
Byl jsem čtvrtý v pořadí, který se do toho pustil. Dřív přede mnou začali tři chlapi – Jarda Boháč, Míra Sudík a Sláva…, ale jeho příjmení mi nějak vypadlo z hlavy, promiň, Slávku.
Kolik jezdí taxíků v Žatci v současné době?
Zkusím to spočítat (upíjí kávu a počítá na prstech obou rukou), možná to není přesně, ale řekl bych, že asi čtrnáct.
Jste všichni taxikáři tak trochu kamarádi nebo je mezi vámi spíše rivalita?
Jak bych to řekl nejvýstižněji? Když si nepomůžeme, tak si neublížíme. Asi tak.
Vypomáháte si vzájemně aspoň někdo s někým? Já mám zkušenost, že když někdy volám tobě, že jsem přesměrován na Vlastu Dubiela nebo někoho jiného, kterého ani neznám, ale on přijede.
Vlastík už nejezdí, místo něho taxikaří jeho zeťák. Nejvíce spolupracuji s kolegou Vláďou Maříkem, Vláďou Mrázkem a Mariánem Kuricem zvaným Mája.
Kolik dneska stojí cesta taxíkem třeba z hlavního náměstí do nemocnice?
Od radnice do špitálu? Teď po zdražení pohonných hmot cca sedmdesát až osmdesát korun českých.
Kde jsi byl s taxíkem nejdál?
Myslím, že nejdál jsem byl asi v Belgii. Přibližně v roce 2000 jsem byl třikrát na Ukrajině. Ale ty máš určitě na mysli cestu s tebou na chorvatský ostrov Ugljan. Tak bylo určitě ještě dál než do té Belgie.
Já dávám někdy známým otázku, ať zkusí uhodnout nebo vydedukovat jakým dopravní prostředkem jsem byl s rodinou a rodinou mého kamaráda na dovolené v Chorvatsku a oni hádají, že letadlem, vlakem, autobusem, a pak už vymýšlejí blbiny jako na kole, na lyžích, pěšky a tak…
A nikoho nenapadne říct, že taxíkem, že jo.
Přesně tak. Řekni pro naše čtenáře, jak k tomu tehdy došlo.
No, rád to povím. Byla to vlastně náhoda, protože jsme byli ty a já v jeden okamžik na stejném místě, a to bylo v obchodě u paní Zábranské, která tehdy nabízela a prodávala nejrůznější zájezdy a dovolené po celém světě. A ty ses s ní domlouval na dovolené autobusem pro tebe a tvojí rodinu a pro celou rodinu kamaráda Jirky Vaníčka.
Jo, byly jsme dvě rodiny po čtyřech lidech a domlouval jsem dovolenou do Chorvatska přes nějakou cestovku.
No a já jsem se tě optal, kolik vás ta doprava busem bude stát. A když jsi mi řekl tu částku, tak jsem ti nabídl, že vás tam všechny odvezu levněji.
A nebylo co řešit. Předběžně jsme si plácli, a když to odsouhlasily i naše rodinné ministryně financí Lucinka s Leni, tak jsme to domluvili na beton.
A jelo se. Já vzal dodávku forda s místem pro řidiče a dalších osm míst na sezení, naložili jsme bagáž a jelo se.
To by bylo na dlouhé povídání. Každopádně tento způsob cestování mohu doporučit, protože celou dobu jsi nás vozil po chorvatském ostrově sem a tam dle našich přání a my dospělí chlapi jsme si mohli dávat pivo k snídani. Měj si ještě někdy podobný rito nebo jsme byli jediní?
Byli jste jediní. Moc jsem si to s vámi tehdy užil, ale podobný kšeft už jsem nikdy jindy neměl.
Vezl jsi někdy nějakou známou osobnost?
Asi ne. Jestli máš na mysli Karla Gotta, Pavla Nedvěda, Bolka Polívku nebo Jardu Jágra, tak to ani náhodou. Jednou jsem vezl ředitele firmy Zepter a jednou nějakého rockového zpěváka z Dočesné, ale už nevím, kdo to byl.
Vyhrožoval ti někdy někdo ve voze? Chtěl ti někdo ublížit?
Jisté zkušenosti i s tímto, bohužel, mám, ale nechce se mi o tom vůbec mluvit, omlouvám se.
V pohodě, neomlouvej se, chápu a rozumím. Co opilí pasažéři? Bývají někdy?
To si piš, každý víkend se jich pár najde.
Už ti někdo uvnitř pozvracel celé auto?
Jo, někdy se to stane, že jak to po těch dlažebních kostkách houpe, že někdo zašavluje, ale největší masakr tohoto ražení jsem zažil v roce 1994, kdy tomu mému kamarádovi bylo ten den osmnáct let. Určitě ho znáš, ale jmenovat ho ale nebudu.
Vezl jsi v taxíku nějaké netradiční zvíře?
Na veterinu vezu často pejsky nebo kočičky. A vezl jsem i králíka.
Já myslel třeba orla nebo krajtu či kobru?
Orla ani jiného ptačího dravce jsem nikdy nevezl. A jestli jsem vezl nějakého hada, tak o tom nevím.
Vidíš nějaký zásadní rozdíl mezi taxikařením před téměř třiceti lety a dnes? Ptám se mimo jiné i proto, že třeba v pojišťování já vidím rozdíly obrovské, bohužel v negativním smyslu pro poskytovatele služeb.
Jo, u tebe to chápu, také jsem byl u tebe pojištěný a vím, jak ses o své klienty staral, ale já vidím ve své profesi rozdíl především v chování lidí, kteří využívají k cestování po Žatci a okolí taxislužby. Zatímco dříve byli lidé hodnější, vděčnější a myslím si, že si toho, že k nim domů přijel na jejich zavolání taxík, a odvezl je kam chtěli, vážili a cítili se, že si užívají jakýsi nadstandard, tak dnes mi kolikrát přijde, že někteří ti mladí floutkové nás taxikáře považují za jejich obyčejné sluhy, a tak se k nám i často chovají, drze a nadneseně.
Stalo se ti někdy, že jsi odvezl dotyčného nebo dotyčnou na požadované místo a on nebo ona odmítli zaplatit nebo rovnou z auta utekli?
Samozřejmě, že i tohle se stává, ale pouze ojediněle.
A co taková situace, když si tě někdo objedná a ty na tu adresu přijedeš a nikdo tam není?
Tohle se také stává. Objedná si mne a já mu oznámím, že do deseti minut tam jsem, ale on zavolá druhé taxi, které třeba zrovna stojí nebo jede poblíž a je tam dřív než já. A samozřejmě, že mě už zpět nezavolá, že jede s někým jiným. Pak se stává, že si mne objedná, ale okolo jede náhodou jiný volný taxík a on v dobrém úmyslu, že už jedu já, na něj mávne a jede s ním s pocitem, že jede se mnou.
A potom asi po plesech nebo nějakých zábavách…
Jasnačka. Zavolají mi, vylezou ze sálu a sednou do nejbližšího taxíku. Tohle už vůbec neřeším.
Kolikáté auto už používáš ve své taxislužbě?
Tak těch už bylo dost, počkej, zkusím to spočítat. Už to mám. Myslím, že šestnácté, možná i sedmnácté.
Vozíš lidi i daleko mimo Žatec? Třeba do Prahy?
Ani moc ne, do Prahy zcela výjimečně. Občas někdo potřebuje rychle do okolních měst, do Chomutova, do Loun, do Mostu, do Kadaně, do Podbořan.
Když přijedu na nějakou akci do restaurace s úmyslem nepít alkohol, ale zvrtne se mi to, umíte přijet ve dvou a moje auto mi přesunout domů?
Určitě, tohle jsem schopný téměř vždy zařídit.
Rodili jste někdy v taxíku?
Nerodili, ale jednou jsem vezl maminku opravdu na poslední chvíli. Holčička přišla na svět snad do čtvrt hodiny po opuštění mého vozu. Ta narození dívenka mne ve svých dvaceti letech jednou potkala a moc mi děkovala. To bylo velice milé, až dojemné.
Koukám, že máš hodně historek z natáčení? Myslím samozřejmě historky s pasažérem nebo pasažérkou.
Jednou jsem vezl jednu mladou půvabnou ženu, asi tak dvacet, pětadvacet let a ona se mne optala, zda jsem to já. Řekl jsem, že jo. Zasmála se a povídala, že to krásný, protože jí její mamča vyprávěla, jak jsem ji vozil v noci o víkendech z diskoték. Mě to moc k smíchu nepřišlo.
Všichni stárnem, Pepčo. Co kouření? Jsi nekuřácké taxi? Jsou všechny taxíky nekuřácké?
Já jsem nekuřácké taxi, ale jak to mají ostatní, nevím. To je každého věc.
Poslední otázka. Posloucháš v autě hudbu?
Poslouchám, ale pouze z rádia. Mám puštěné jedno nejmenované rádio, ale v podstatě ho vůbec nevnímám, mám to jenom jako kulisu.
Děkuji, Pepiku, za rozhovor a ať se daří. To byl nejdéle sloužící žatecký taxikář Josef Čechlovský.
PS: Tohle měl být konec našeho rozhovoru, ale nebyl. Za dvacet minut po odjezdu taxíku od našeho domu mi zazvonil mobil a volal někdo, koho jsem neměl uloženého. Přijal jsem hovor a na druhé straně mi mužský hlas oznámil, ať jde před dům, že tam na mne čeká domluvené taxi. Bránil jsem se, že jsem si žádného taxíka neobjednal, ale když jsem vyhlédl z okna, viděl jsem Pepčův taxík. Pepa už stál mezi dveřmi a říkal mi, že se jde ke mně přezout, protože si obul omylem moje boty. Měly jsme úplně stejné. Ty jeho byly ale o půl čísla větší. Ty tvoje mě tlačí a blbě se mi v nich řídí, dodal a oba jsme se rozesmáli. Kdyby si je býval nechal na nohou, jak jsem mu říkal, tak by se to nestalo!