Žatečtí žáci vyzpovídali pamětnici Annu Novákovou. Vzpomínala na nelehký život v poválečných Sudetech i na výslechy StB

Žáci Základní školy Komenského alej v Žatci - Adéla Bauchnerová, Eliška Gajzlerová, Anna Patrasová, Elen Žďárská a Jakub Fárka, pod vedením pedagoga Davida Nekoly, se opět zapojili do projektu Příběhy našich sousedů, který organizuje společnost Post Bellum - Paměť národa. Tentokrát vyzpovídali rodačku z Valašska, která se v osmdesátých letech přestěhovala do našeho regionu. Pracovala v drůbežárně ve Vroutku, podbořanské nemocnici, ale také jako skladnice v žateckých Silnicích u Staňkovic. Se svolením jsme dali žákovskému video-rozhovoru textovou podobu, kterou zveřejňujeme na následujících řádcích.

    • Mohla byste se nám, prosím, na úvod představit?

Jmenuji se Nováková Anna. Narodila jsem se 1. 8. 1938 ve Vsetíně na Valašsku. A tam jsme také bydleli.

Když jsem byla malá, byla válka. Tatínek byl partyzán, takže jsme s maminkou a sourozenci bývali doma sami. Jednou se stalo, že k nám do školy vtrhli Němci a potřebovali nutně prostory školy. Na co, to já nevím. My jsme museli k paní učitelce domů a tam jsme seděli na zemi. Každý měl papír, tužku a ona nám zadávala úkoly. A my psali na podlaze. Trvalo to asi týden. Pak jsme se do školy vrátili a byly nálety. Hrozně to drnělo a hučelo. Paní učitelka přiběhla, že se musíme schovat honem do sklepa do krytu. Já jsem se opozdila a nevěděla jsem, kam třída šla. Vyběhla jsem ze školy a letěla po silnici domů k mamince. Tam byly nějaké dvě holky a říkaly mi, co tam dělám, že přeci máme kryt ve sklepě ve škole. A tak jsem ubrečená běžela zase zpátky do školy. Paní učitelka mi pěkně vyhubovala, že jsem se toulala. To je takový můj zážitek z války.

    • Můžeme se ještě vrátit k vašemu ranému dětství. Na co si vzpomínáte?

No co, to jsem byla takový žabec. Poletovala jsem po vesnici. Měli jsme to kousek k potoku, kam jsme chodili s bráchou. Tam jsme se čabrali, trhali kytky a podobně. Byla tam vrba a brácha z ní uměl vyřezat píšťalku. Udělal sobě i mně. A my venku běhali a pískali. Doma jsme totiž nesměli.

    • Jak to bylo za války s jídlem? Měli jste ho dostatek?

Zkraje to bylo normální. Ve vesnici se nic zvláštního nedělo. Pak se tam ale shlukli partyzáni, kteří bojovali proti Němcům. Stalo se, že tam nějaké Němce ti partyzáni zabili. A pak nám chtěli vypálit vesnici. Tatínek vtrhl v noci domů a začal křičet na mamku: ,,Honem, rychle, vezmi děti. Mají přijít Němci vypálit nám vesnici.“. Maminka nás popadla, oblékla a šli jsme po stráni do kopce do jednoho baráku. Byl zděný, takže jsme si mysleli, že se tak rychle nepodpálí. Jinak byly ve vesnici dřevěné domky. Seděli jsme u kamen, tatínek odešel, ale maminka s sebou žádné jídlo nevzala a my měli hlad. Brečeli jsme a ona řekla, že se aspoň vrátí pro polévku, kterou měla navařenou. Jenže, když vyšla, začali střílet, takže musela zpátky. Usnuli jsme hladný.

    • A jak to nakonec dopadlo?

Ještě si pamatuji na to, že Němci vzali z vesnic chlapi, kteří tam zůstali. Dovedli je k potoku, byla hrozná zima a oni tam museli stát i přes den. Chtěli, aby jim řekli, kde se partyzáni schovávají. Žádný jim to ale neřekl. I když to věděli, nic neprozradili.

My čekali celou dobu v tom baráku. Němci vesnici strážili. Pak už tam zbyl jen jeden německý voják, který dohlížel na chlapy u potoka, ale když viděl, že ostatní už tam nejsou, tak jim řekl, ať jdou domů.

Maminka šla zpátky domů, že tam pro nás něco vezme. Co tam ale našla, to bylo hrozný! Němci vtrhli do naší světnice, převlékli se do tatínkových věcí, všechno mu sebrali a svoje oblečení tam nechali. To bylo plné vší! Maminka to nemohla vůbec vyprat. Zkoušela i žehličku. Byla to katastrofa.

    • Ve kterém roce se to stalo?

Řekla bych, že to bylo v roce 1945.

    • Jaká byla vaše reakce na konec války? Jak jste to prožívala?

Prvně jsem byla ráda, že tatínek se vrátil konečně domů. Protože v té době, kdy byl tatínek partyzánem, maminka nikde nepracovala, takže jsme žili jen z toho, kdo nám co dal.

A pak už to bylo lepší. Tatínek začal pracovat v lese. Tahal z něj klády do řeky, které pospojovali a vlekli je na pilu. Tam z nich řezali prkna a tak.

    • A co život po válce? Byl lepší?

Po válce jsme chvilku bydleli u babičky. Maminčin bratr a můj brácha zjistili, že Němce odsunuli ze Sudet. Zašli do vesnice Stálky u Vranova, kde našli dům se vším dobytkem, který tam Němci museli nechat. Byly tam prázdné baráky a bylo potřeba se o hospodářství postarat. Všude to bučelo. Vrátili se pro nás a jeli jsme tam společně. Jenže jsme tam bydleli se strachem, že se Němci vrátí. Maminka nám vždycky před spaním říkala: ,,Děti, musíme se pomodlit, aby se Němci nevrátili a všechny nás tu nepozabíjeli.“. Ještě nebyly žádné hranice. To byl rok 1947.

    • Co vaši rodiče v pohraničí dělali?

Naši tam začali hospodařit, takže jsme se měli dobře. Pak ale vzniklo JZD, do kterého nikdo nechtěl. Měli jsme krávy, nebo se stloukalo máslo, což jsem dělala hrozně nerada. To pro mě byla mučírna. Jako holka jsem se naučila prát, zametat a další. Tatínek byl ale přísný, takže někdy jsme museli velký dvůr zametat až do tmy.

Ale zpátky k tomu JZD. Do Sudet našli jako první takové lidi, kteří neuměli vůbec hospodařit. Naši tam moc nechtěli, ale nakonec tam museli jít všichni. Jeden pán, který pocházel z dobré rodiny, zabíjel prasata, byl řezníkem, a ten šel do kolchozu jako poslední. Vůbec nechtěl a kvůli tomu se zastřelil pistolí, kterou před tím střílel ty prasata.

Když šli naši do JZD, tak nám všechno sebrali. Bylo nás šest. Naši a my čtyři děti. Nechali nám jednu krávu, jedno pole a asi deset slepic. Maminka strašně plakala a nevěděla, z čeho budeme žít. Měli jsme aspoň zahrádku, kde jsme si pěstovali zeleninu.

Můj táta dovedl dobře mluvit a na vesnici byly takové ty vysoké ampliony. On do nich vždycky mluvil, a proto si ho v JZD zvolili za předsedu. Ráno vždycky vyhlašoval, co se má udělat.

    • Kam jste chodila do školy?

Ve vesnici v Sudetech, kam jsme se nastěhovali, byla škola, ale nebyl tam učitel. V tu chvíli jsme do školy nechodili. Pak se tam nastěhovala rodina Ševčíkových, a ti byli tak úžasní, že dovezli spoustu knih. A já jsem zrovna takový knihomol! Nejdřív jsme museli všechny knihy obalit a pak se jim vyhranila jedna místnost ve škole. Řekli nám, že si tam můžeme chodit knihy půjčovat. Měla jsem obrovskou radost. Prohlížela jsem si je a nejraději bych si vzala všechny domů. Vždycky v neděli maminka vařila a já si vylezla na postel, otevřela si pohádkovou knížku a já neviděla, neslyšela. Tak jsem se do toho zabrala a bylo mi dobře.

Začali jsme chodit do školy, ale tenkrát nás bylo několik tříd pohromadě. Každý dostal jiný úkol. Já s bráchou už jsme ale měli chodit do měšťanky, a ta byla až ve Vranově, což bylo asi patnáct kilometrů daleko. Autobus tam žádný nejezdil. Pak sehnali takovou malou kuličku s takovým čumákem. Nevím, jestli jste to někdy viděli. Tam se vešlo jen pár lidí. A motor to mělo venku. S tím jsme jezdili do školy.

Ve Vranově je zámek a autobus jezdil okolo něj. Když nás v něm bylo víc, tak jsme museli vylézt a autobus tlačit do kopce.

    • Do školy jste dojížděli každý den?

Nebylo to jen tak. Maminka vždycky musela třeba prodat vajíčka v obchodě, abychom mohli do školy jezdit. A byli jsme dva. Někdy třeba jezdil do školy měsíc jenom brácha a pak zase já.

Naši neměli peníze na to, aby nám cesty platili. Než se rozmohlo JZD, tak moje sestra říkala, že dva roky nedostali naši vůbec žádnou výplatu.

Dnes mají děti asi víc učení než jsme měli my. My ale museli doma hodně pomáhat. Neměla jsem třeba ráda sobotu. To se totiž muselo uklízet, drhnout podlahy v celém baráku. To byla moje šichta.

    • Když vaši rodiče neměli peníze, za vám dětem kupovali třeba oblečení?

Po válce jsme ani oblečení neměli! Že bychom měli třeba bundy na zimu. To ne. Brácha i já jsme jezdili do školy v teplácích a saku, které v domě Němci nechali. Když byla zima, bylo to hrozně krutý. Autobus totiž jezdil po pěti hodinách. A my na něj často takhle dlouho na náměstí čekali. Byli jsme celí zmrzlí a hladoví. Na celý den jsme měli jeden krajíc chleba. A zrovna na tom náměstí byl pekař a hrozně to tam vonělo. Když jsme přijeli domů, byli jsme tak unavení, že jsme usnuli při psaní úkolů. Kolikrát se stalo, že jsme dostali druhý den pětku.

A asi nevíte, co to byla UNRRA. Já to také nevěděla. To do Stálek přijelo velké nákladní auto, které poslali z Ameriky. A ti nám přivezli ošacení, protože my žádné pořádné neměli. Já dostala sandálky, dřeváčky a šatičky, ze kterých jsem měla obrovskou radost. I maminky dostala šaty a trochu oblečení.

    • Jak jste se seznámila se svým budoucím manželem?

Za komunismu dělali nábor, abychom v Sudetech obdělávali pole. Byla to asi roční brigáda. A tam se objevil můj muž. Chodily jsme s holkama na zábavu a on tam přišel taky. Zamiloval se do mě. Já to ale nebrala, bylo mi osmnáct let. Byl takovej menší. A já jsem si říkala, že můj muž musí být vysokej, takovej jako byl můj táta. Ale kdepak! Pořád za mnou jezdil, až jsme se vzali.

    • Jaká byla vaše svatba?

Měli jsme domluvené, že budeme bydlet v Brně a chtěli jsme se tam i vzít. Hledali jsme, kde bychom mohli mít svatbu, ale nemohli jsme žádné místo najít. Jeli jsme pak k mým rodičům do Stálek a ve vedlejší vesnici oddávali, tak jsme se tam přihlásili. Na svatbu jsme pak jeli autobusem tam a zase zpátky. Když jsme se vrátili do Stálek, maminka už měla navařeno a pozvala mého muže dál. To byla naše svatba. Jenom my a dva svědci. Nikdo jiný tam nebyl.

    • A pak jste se usídlili v Brně...

Bydleli jsme v Brně u jedné paní, kde se nám narodil syn a dvě dcery. Chodila jsem pořád na úřad, že potřebujeme svůj byt. Říkali mi vždycky, že nic nemají a že jsou důležitější lidé než jsme my. Mého muže napadlo, že napíšeme tehdejšímu prezidentovi Zápotockému. A oni se ozvali přímo na ten bytový úřad, jak to, že té rodině nedají byt. A my zanedlouho dostali byt. To bylo vysvobození.

    • Jak se vám žilo za dob komunismu?

Byli jsme věřící, chodili jsme k baptistům, jenže za komunismu se nedala sehnat ani Bible. A jednou jsme poslouchali rádio Monte Carlo a tam nabízeli literaturu. Napsala jsem tam dopis a díky tomu nám zaslali náboženské knihy. Dopis však padl do rukou StB a musela jsem na výslech.

    • Jak takový výslech probíhal?

Když jsem tam šla, bouchly jedny dveře, pak bouchly mřížové dveře. Dostala jsem hrozný strach. V místnosti byli dva chlapi a já tam seděla jako chudinka. Ptali se mě, kde jsem co slyšela, jak jsem k tomu přišla a pořád ze mě chtěli něco vytáhnout. Věděli, že chodíme k baptistům. Chtěli, abych něco prozradila, ale já nic jiného nevěděla.

Pak už si na mě dávali bacha. A jednou jsme šli na výslech i s manželem. Vyslýchali nás kvůli křesťanství. Jednou přijeli dva tajňáci jen pro mého muže a říkali, ať jde s nimi, že si zajedou na večeři. Jenže nejeli na večeři. V Brně je přehrada, kolem které jezdili a pořád ho vyslýchali. Byla už noc a my se strachovali kde je. Vrátil se celý bledý a vyprávěl, že celou dobu koukal na vodu v přehradě a čekal, že ho tam hodí.

Jednou přijelo auto a přivezlo nám knížky a kalendáře odněkud ze západu. Ale my to neměli v bytě kam schovat. Jeli jsme na vesnici k jednomu známému a tam jsme je schovali na půdě.

    • Kdy jste se z Brna přestěhovali?

Manžel potom dostal po rodičích nabídku bydlení v Podbořanech. A tak jsme se přestěhovali. Byl to nízký dům, bývalá hospoda. Dostali jsme půjčku od státu a postavili ho na štok. To bylo někdy kolem roku 1982.

Pracovali jsme s manželem v žateckých Silnicích u Staňkovic. Já byla ve skladě, vydávala jsem zboží. Chlapi, co přišli fasovat oblečení, se mě vždycky ptali, co tam dělám. Že jsem až z Brna a že tady dávají lišky dobrou noc. A proč jsme v Brně nezůstali.

    • A co vaši sourozenci?

Když byly po válce ještě otevřené hranice, jeden z mých bratrů přešel do Rakouska. Zatoulal se někam do bažin a začal se tam topit. Přišel tam ale nějaký Němec a ten ho vysvobodil. Přihlásil se v Rakousku na úřadě a poslali ho, aby dělal v Česku agenta. Když přišel, přihlásil se tady a řekli mu, že půjde dělat agenta do Rakouska. On s tím ale nechtěl mít už nic společného. Nechtěl pracovat ani pro jednu stranu. Komunisté ho proto poslali do dolů. Byl zasypanej, půl plic měl od uhelného prachu tvrdejch a taky brzy zemřel.

    • Kolik jste měla vlastně sourozenců?

Nejstarší z nás byl bratr, který přešel do toho Rakouska. Pak byl druhý brácha, o rok starší než já, se kterým jsem všude běhala. Pak jsem byla já a moje sestra Marta, která ještě žije ve Stálkách. A ještě bratr Tonda, který žije u Znojma.

    • Jak by jste porovnala život za komunismu a dnes? Jaká pozitiva a negativa vás napadnou?

Někdo si tu dobu chválí, ale já až tak moc ne. Měla jsem tři děti a byla jsem doma. Naučila jsem se šít a na žádnou hotovou věc jsem neměla. Obšívala jsem je a oni byli rádi. A v obchodech byly hrozné fronty.

    • Jak jste vnímala rok 1989 a konec komunistického režimu?

To už jsem pracovala tady v drůbežárně ve Vroutku. Bylo to dobré. Pak se najednou dalo v obchodech sehnat všechno. Když chtěl člověk banány, koupil si banány. Už bylo všeho dostatek.

Pak jsem ještě pracovala jako uklízečka v nemocnici v Podbořanech a pak jsem šla do důchodu. Manžel šel o něco dříve. V roce 2002 zemřel. Od té doby jsem sama, ale mám velkou rodinu, která mě navštěvuje. A pořád chtějí, abych jim něco vyprávěla. Jednou mi vnučka koupila knížku ,,Babičko, vyprávěj“, kterou jsem musela celou popsat svými vzpomínkami.

    • Co byste chtěla vzkázat mladším generacím? Jakou radu do života byste jim dala?

Já jsem křesťanka a přála bych se, aby Bible v lidech promluvila. Protože ve mně taky promluvila. Jsou tam strašně úžasný rady.

Dnešní děti mají obrovskou hojnost hraček. My dříve měli jednu hračku a vyhráli jsme si s ní. Není potřeba mít tolik hraček. Je důležité učit děti pravdomluvnosti a pomoci druhým.