Jak sepsání životopisu vedlo k vydání seriálu o kostelech okresu

Když jsme v našem týdeníku na podzim před šesti lety začali vydávat seriál přibližující osobnost jednoho z nejvýznamnějších lounských stavitelů architekta Františka Hiekeho, nikdo jsme netušili, k jak dlouhé spolupráci s Jindřiškou Hiekovou, autorkou textu, to povede. Články o prastrýci jejího manžela to totiž neskončilo, i když to tak bylo původně v plánu. Během posledních pěti let jste mohli na stránkách týdeníku číst texty o návštěvách kostelů v okrese Louny, které se pro mnohé staly oblíbeným čtením. Ač je ,,téma“ kostelů téměř vyčerpané, o zajímavé příjemné čtení paní Hiekové nepřijdete. Od nového roku chystá opět několik textů, nechce se překvapit. Řekla jsem si, že je tedy na čase čtenářům autorku textů blíže představit a převyprávět, co ji k sepsání životopisu vedlo a jak ke spolupráci s naším týdeníkem došlo. A paní Hiekové děkuji z krásně prožité tři hodinky u zajímavého povídaní.

Než čtenářům povíme, jak jste se k psaní příspěvků do týdeníku dostala, přibližte nám Františka Hiekeho.

V době psaní textů, v roce 2018, uplynulo 120 let od narození Fr. Hiekeho. Byl jedním z nejvýznamnějších lounských stavitelů první poloviny 20. století. To, že se stal stavitelem, nebyla náhoda. Již jeho dědeček, který pocházel ze Třtěna, byl mistrem dlaždičským. Také otec František podnikal v oboru silničních staveb. Vyráběl cementové zboží a byl zakladatelem lomů na chlumu v Chrabercích. Zde v roce 1886 začal používat první drtič kamene. Bylo to v době, kdy málokdo věřil, že je možné kámen rozdrtit. Koncem 19. století provedl vydláždění lounských ulic a chodníků. Mezi největší díla stavitele Hiekeho patří lounská nemocnice, vodárenská věž a vodárna u řeky, kostel církve Československé husitské, budova pošty, Jiráskova vila, řada bytových i rodinných domů a obchodů. Během svého pátrání po stavbách Fr. Hiekeho jsem dokonce zjistila, že se jeho firma podílela na stavbě lounského divadla. Je známé, že byl jmenován do komise na stavbu divadla, že se podílel na stavbě jsem zjistila až díky hledání informací.

Proč jste začala sepisovat jeho životopis?

Hodně se mě na jeho život ptal profesor Mareš. Říkal, že se o něm nikde nedá najít žádný životopis a požádal mě, jestli bych nechtěla něco zjistit. V roce výročí jeho narození jsem se tedy rozhodla, že napíši článek jako vzpomínku na něj, na to, co v Lounech vše udělal. A tak jsem postupně napsala také články o domech, které v Lounech postavil za první republiky. Celý proces zjišťování a psaní se protáhl na rok, kdy na stránkách týdeníku články postupně vycházely od září 2018 do června 2019. Při odevzdání posledního článku ve vaší redakci jsem řekla, že je hotovo a nic dalšího nebude. Když jsem se s vámi děvčaty v redakci loučila, byla jste to zrovna Vy, která se mě zeptala, jestli budu psát něco dalšího. A já byla přesvědčená, že nebudu.

Ale jak se říká: člověk míní…

Ano. Byla to krásná náhoda, která mě nakonec přivedla ke psaní seriálu kostelů.

Povídejte…

Ten den byla v Lounech Noc kostelů, na kterou jsem se vydala. Během odpoledne jsem oběhla všechny a moje cesta končila u Čtrnácti svatých pomocníků a Nejsvětější Trojice. Ještě předtím, než jsem odešla, se se mnou doma loučil syn s tím, že jede na cha-lupu na hory, kterou má v obci Malý Háj a odjel. Když jsem přišla do kostela a prohlížela jsem si ho, pochválila jsem průvodkyni, jak je uvnitř hezký, že se o něj starají. Zmínila jsem se také o pěkném oltáři, načež mě průvodkyně upozornila, že ten není původní, ale je tam přesunutý z kostela sv. Mikuláše. Na moji otázku kde je ten původní odpověděla, že v kostele v Malém Háji. Byla to neuvěřitelná náhoda, že vybavení z tohoto kostela v Lounech je umístěné v kostele v obci, kam jezdíme na chatu. Průvodkyně mi ukázala nástěnku, kde bylo vše popsáno. Zjistila jsem, že v Malém Háji jsou také varhany a kazatelna.

Pak už to bylo asi jednoduché rozhodování, co následovalo?

Hned jsem volala synovi, jestli ví, že v tamním kostele je vybavení z Loun. Říkal, že to zaslechl. Za úkol dostal zjistit, kdy bude v kostele v Malém Háji mše, že bych se tam ráda podívala. Termín byl 4. září. A tak jsme se do Malého Háje vypravili celá rodina a šli jsme do kostela. Přijel farář z Horního Jiřetína, přítomen byl také místostarosta obce. Ten den lilo jako z konve a do kostela tam chodí trvale tři lidé a k nim jsme se nahrnuli my (smích). Chvíli z nás byli trošku v šoku, my jsme se jim představili a zeptali se, jestli se mše můžeme zúčastnit. Samozřejmě jsme jim řekli, že jsme z Loun a chtěli bychom se podívat na vybavení, které je od nás z kostela. Oba byli rádi, přinesli dokonce stejnou nástěnku, jako mají v Lounech a vysvětlili nám, kdy a co do Malého Háje přivezli. Bylo to prý v době, kdy Josef II. rušil kostely, a tak se kvůli záchraně zařízení přestěhovalo k nim.

Kdy padlo rozhodnutí, že budete v psaní článků pokračovat a že to budou kostely?

Farář poté odsloužil mši a její závěr směřoval na děti, kterým začínala škola. Byl to zážitek, na který nezapomenu. V momentě, kdy ,,domlouval“ dětem, venku vysvitlo sluníčko, přes ok-na nasvítilo oltář a faráře. Byl to opravdu silný zážitek, řekněme, že takové znamení, abych začala psát o koste-lech. Prostě to vyplynulo ze zážitku. A tak jsem začala psát seriál poznávacích příběhu z kostelů Lounska, později Žatecka a Podbořanska.

Cesta psaní to byla docela dlouhá…

Začala jsem v září 2019, poslední příspěvek vyšel letos před létem. První článek, který vyšel, byl právě o kostele v Malém Háji, následoval U čtrnácti Pomocníků v Lounech, poté všechny kostely v Lounech. Postupně jsem během několika let zajela do všech kostelů všech farností na Lounsku, posledním zastávkami byly Koštice, Kozly a Postoloprty. Poté jsem se vypravila na Žatecko a Podbořansko. Ke kompletnosti mi zbývá navštívit jen pár kostelů z podbořanské farnosti. V tu dobu jsem se navíc starala o nemocnou maminku, která mi neuvěřitelně vycházela vstříc. Velmi mě podporovala, abych měla čas do kostelů zajet a chtěla, abych články dál psala. Ráda je četla.

Máte nějaký zajímavý zážitek z Vašich cest po kostelech?

Jeden z největších zážitků je z Ročova, když v kostele tamní starosta V. V. Paur hrál na varhany, a opravdu krásně. Stejný zážitek mám z Libočan, kde mi zahrál restaurátor pan Šelemba. Velice přívětivý a nápomocný mi byl farář Machek z Loun, který občas jel dokonce se mnou. Vycházel mi velmi vstříc, stejně jako děkanové farností, se kterými byla bezva spolupráce.

Stalo se, že jste se do některého z kostelů nemohla dostat?

Složité bylo dostat se do kostela v Opočně, nějak jsem nemohla najít tu správnou osobu, která by mě do něj pustila nebo mě tam doprovodila. Už to vypadalo, že se tam nedostanu. Nakonec se povedlo a z kostela mám další z hezkých zážitků. Měla jsem tam možnost si zazvonit si na zvon.

To mi připomíná zážitek z Lipence o Vánocích. V kostele sv. Václava byla mše o druhý svátek vánoční. Ten den byl sníh a atmosféra nádherná, a já jsem se tam vydala. Když jsem přišla do kostela, stál tam jen farář a paní co v kostele uklízí, kteří mě přivítali. Už ani nečekali, že někdo přijde, a během chvíle za mnou přišlo dalších pět lidí a mše nakonec proběhla. Bylo to hezké a já jela domu s krásným pocitem.

Který kostel je pro Vás nejhezčí?

Nejhezčí je samozřejmě sv. Mikuláš v Lounech, velmi se mi líbí, stejně jako sv. Václav v žateckém Podměstí. Je to malinký kostelík, dříve vesnický kostel a mě se v něm hrozně líbilo. Dobře jsem se cítila v kostele sv. Jakuba ve Vroutku, v němž mě provedl starosta Jaromír Kubelka i s výkladem historie. Zrovna v něm byla umístěna výstava prací z léčebny v Petrohradu. Nejraději mám ale kostel sv. Petra, který je nejstarší v Lounech.

Měla jste vždy v kostelech doprovod někoho z místních?

Někde mě doprovázel farář či starosta, někde mi půjčili klíče, některé kostely byly krásně vybavené, jinde mě provedli prázdným kostelem. Před návštěvou jsem nejdříve kontaktovala někoho z místních, faru, obecní úřad, abych si domluvila termín a někoho, kdo mě provede. Nejlepší bylo navštěvovat kostely, když se v nich konala nějaká akce, koncert, nebo mše k pouti či posvícení.

Výlety do kostelů jste strávila řadu víkendů. Jste velmi aktivní důchodkyně.

V důchodu jsem již deset let a ano, užívám si ho aktivně. Kromě posledních let, kdy jsem jezdila po obcích a kostelech, už devátým rokem navštěvuji Třetí věk. Mám již absolvovaných hodně předmětů, letos jsem si zvolila Louny První republiky, Tajemství Loun, Českopis, Moderní dějiny. Baví mě, že poznávám vždy něco nového. Díky Třetímu věku Louny poznávám skrze historii, jezdíme také na výlety, a s Českopisem poznávám krásy republiky. A samozřejmě mi toto studium dalo hodně přátel.

Jste rodačka z Lounska či okresu?

Jsem rodačka ze Žatce. Jako malá jsem bydlela v Želči, do patnácti let jsem navštěvovala školu v Měcholupech. Poté jsem do jednadvaceti let bydlela v Košticích, tatínek tam dostal dobrou pracovní nabídku a tak jsme se přestěhovali. Musím říci, že jsem tu prožila krásné dospívání. Studovala jsem zdravotní školu v Mostě, po škole jsem začala pracovat jako porodní asistentka v Lounech na gynekologicko-porodnickém oddělení. Dva roky před uzavřením oddělení jsem z nemocnice odešla.

Jak Vás znám, určitě jste nezůstala bez práce?

Nezůstala, otevřela jsem si svůj obchůdek s keramikou, porcelánem a sklem Henrieta. Pracovala jsem v něm o roku 1997 dalších sedmnáct let. Prodejnu jsem měla v části domu u mého syna, takže jsem druhou část svého pracovního života prožila v krámku a současně jsem si užila vnoučata.

Proč zrovna sklo, porcelán, keramika?

Ke keramice mě to táhlo od dětství a vždycky jsem měla vztah ke sklu a porcelánu. Když jsem chodila do třetí třídy, měla jsem brigádu – hlídala jsem pole kolem kolejí, když jezdily parní vlaky. Za moje první vydělané peníze jsem šla na svůj první nákup, kupovala jsem první dárek. Bylo to v obchodě se sklem a porcelánem v Žatci a byl to dárek mojí mamince, porcelánovou sošku, kterou mám dodnes. Navíc můj synovec měl velkosklad porcelánu a jednou mezi řečí, v době, kdy jsem přemýšlela o změně zaměstnání, padl nápad, proč si neotevřít obchod s tímto zbožím v Lounech. Začala jsem o tom uvažovat, manžel a rodina mě podpořili, a tak jsem otevřela Henrietu a začala v ní pracovat s kolegyní z nemocnice, která tam také skončila.

Jste také sokolka, o pohyb tedy nemáte nouzi.

Sokol moje srdcovka, jsem jeho členkou od malička doposud. V Lounech máme od roku ´85 skvělou partu. Letošní rok byl díky Všesokolskému sletu náročný a výjimečný. Řekla jsem si, že se ho ještě jednou zúčastním a nacvičím sletovou skladbu. Musím říci, že to byl nejkrásnější slet, co jsme společně zažili, skvělá atmosféra a fajn parta. Pozvala jsem na něj naše mladé a mé šestnáctileté vnučky jsem se ptala, jak se jí to líbilo. Byla nadšená a řekla mi, že půjde také do Sokola a budeme cvičit obě. Že musíme jeden slet cvičit spolu. ,,To budeš ještě mladice,“ řekla mi. Samozřejmě, že jsem měla radost, že někdo další z rodiny chce v Sokole cvičit. Dříve to byli moji prarodiče, jejich děti ne, až já vnučka, moje děti také nikdo členem nejsou, až nyní to tedy bude moje vnučka.

Manžel Vás ve Vašich aktivitách podporuje, chodí s Vámi na některé?

Podporuje mě, ale má svoje zájmy, a je to dobře. Manžel se mnou chodí na některé přednášky, když jde o téma, které ho zajímá. Chlapi mají svoji partu. Mají takovou tradici, že první středu v měsíci jedou vlakem do Domoušic a tam se vydají do hospody na oběd, poklábosí a jedou zas domů.

Kostely máte ráda, jak to máte s vírou?

Moji prarodiče bydleli v Milčevsi, oni se každý večer modlili a mě naučili ,,andělíčka“. U nich jsem asi k víře ,,přičuchla“. Přestala jsem s modlením v osmnácti, když zemřel můj tatínek. Bylo to těžké období, navíc v mých patnácti zemřel i děda a o rok později babička. Když je mi ale těžko, nebo má někdo z rodiny trápení a starosti, víru opět vyhledám a modlím se.

Vrátíme se ještě ke staviteli Hiekovi. Když jste začala psát články o jeho životě, kontaktovali Vás členové Muzea Na Kočičáku v Chomutově, proč?

František Hieke totiž stavěl všechny řopíky – opevnění v Chomutově. To bylo známo, ale stejně jako my ostatní doposud o jeho životě nic nevěděli a hledali o něm informace. Když viděli v týdeníku články, prostřednictvím redakce mě kontaktovali.

Později Fr. Hiekeho nominovali na ocenění ministerstva vnitra – Kříž obrany státu.

Jak už jsem zmínila, František Hieke stavěl opevnění v Chomutově v letech 1936 až 1938. Zástupci Muzea Na Kočičáku poslali nominaci a ocenění jsem v květnu 2022 přebírala od ministryně Jany Černochové v den státního svátku 8. května. Vyznamenán byl in memoriam Křížem obrany státu za mimořádné nasazení při stavbě opevnění. Realizoval výstavbu čtyř stavebních úseků lehkého opevnění na Chomutovsku, podél Ohře na Žatecku a v horním Povltaví. Bylo to celkem 260 objektů. Opevnění stavěl z přesvědčení ochrany státu před Němci.

To nebylo jediné, jak zástupci cho-mutovského spolku Fr. Hiekeho uctili. V prosinci 2021 odhalili naučnou tabuli staviteli Hiekovi v Chomutově.

Na trase opevnění v Chomutově, kde postavil sedmapadesát kusů opevnění v roce 1936. V Lounech měl na starost stavbu řopíků jeho bratr Vilibald. Tabule byla nazvána Zapomenutý stavitel pevností František Hieke a je mu plně věnována, návštěvník na ní může spatřit vzácné fotografie a dokumenty z jeho soukromého i pracovního života. Odhalení tabule se zúčastnila stavitelova rodina, zástupci statutárního města Chomutova, členové a příznivci muzea Na Kočičáku a široká veřejnost. Pozvání jsem ráda přijala, jela jsem tam s manželem. Desku jsem odhalovala, dokonce jsem měla krátký proslov.

Děkuji za rozhovor, ať se Vám daří. Těšíme se na Vaše další příspěvky.