Z cest po Čechách J. Hiekové 3. díl

Muzeum Chodska bylo založeno, na podnět městské rady, v roce 1883. Sbírky byly uloženy zprvu v augustiniánském klášteře, od roku 1893 v nové radnici a v roce 1931 byly přestěhovány do Chodského hradu. Za 2. světové války byla muzejní činnost zastavena. Po válce bylo muzeum opět uvedeno do provozu. Současná expozice je nainstalovaná od roku 1999 a průběžně se doplňuje a obměňuje.

     Chodský hrad, v němž je muzeum umístěno, stojí na Chodském náměstí. Náměstí je položené níže než městské centrum, takže hrad netvoří dominantu města. Byl založen, spolu s městem, ve 2. polovině 13. století na pokyn krále Přemysla Otakara II. Králové ho využívali jako místo odpočinku na cestě do Bavor. Hrad spravoval purkrabí, pod jehož pravomoc náleželo jedenáct chodských vesnic v okolí Domažlic. (Ostatních devět spadalo pod Přimdu a Tachov). Po husitských válkách hrad pustnul a jeho zkázu dovršil požár, který zachvátil město v roce 1592. Z původního hradu se třemi věžemi a třemi paláci se dochovala pouze obvodová hradba a základy jedné z věží. V období třicetileté války, v roce 1630, se stal právoplatným majitelem hradu Wolf Vilém Lamingen a po něm jeho syn Wolf Maxmilián (Lomikar). Zpustlý hrad však v roce 1671 přenechal městu, výměnou za pozemky v okolí Trhanova a za babylonské rybníky. Hradu se začalo blýskat na lepší časy. Městská správa ho nechala v 1. polovině 18. století opravit a na základech věže postavit věž novou. Jejím projektantem byl barok-ní architekt Kilián Ignác Diezenthofer. Věž byla využívána jako solnice. Sklad soli byl v provozu do počátku 19. století. Po té byl hrad sídlem městského úřadu, školy, knihovny a nakonec Chodského muzea.

     A právě sem jsme se hned první den vypravili. Nejprve jsme prošli arboretem. Je uprostřed hradních křídel a je v něm, stejně jako ve sklepení, umístěno lapidárium, v němž jsou vystaveny sochy, kříže a různé kamenné části hradu z období středověku. V jednotlivých místnostech hradu jsme si pak prohlédli archeologické nálezy z pravěku, historické zbraně, rukopisné dokumenty, chodskou keramiku, kroje, obrazy, sochy a mnoho dalších exponátů. Velmi se nám líbila selská světnice, v níž jsme nahlédli do zařízení chodské domácnosti. Ovšem největší chloubou muzea je expozice, která nám představila krojovanou chodskou svatbu. Paní průvodkyně nás upozornila na to, že jednotlivé postavy jsou vytvořené podle skutečných osobností z Domažlic z konce 19. století a znala dokonce všechna jejich jména

  Když jsme zakončili prohlídku, průvodkyně nás nabádala, abychom vyšli ještě na věž. Toho krásného výhledu z ní prý určitě litovat nebudeme. Kromě mého manžela, který odmítal vyšlápnout 100 schodů, jsme na věž vystoupali a skutečně jsme nelitovali. Pohled na město a jeho okolí byl vskutku nádherný. Když jsem to pak dole vyprávěla manželovi, litoval, že nešel s námi. Nakonec si to ale vynahradil na šikmé věži na Mírovém náměstí. Ale o tom zase příště.