Projekt Příběhy našich sousedů zachytil osud Sokolky z Loun

Jindřiška Ježková: Vlastenectví, cvičení a odvaha v časech nesvobody.

Příběhy našich sousedů je vzdělávací projekt neziskové organizace Post Bellum pro žáky osmých a devátých tříd základních škol a tercií a kvart víceletých gymnázií. Mají za úkol vyzpovídat pamětníka, natočit vzpomínky, digitalizovat fotografie, prozkoumat archivy a nakonec vytvořit rozhlasovou, televizní nebo psanou reportáž či dokument. V letošním roce žáci škol v okrese Louny zpracovali příběhy čtyř pamětníků.

Dnes vám nabízíme příběh Jindry Ježkové, který zdokumentoval autorský tým Základní umělecké školy Louny: Alice Cyhlářová, Žofie Eisnerová, Haštal Hauf, Kristian Kosnar, Stanislav Kříž, Viktorija Mytskanyuk, Sabina Musilová, Květa Novotná, David Plašil, Nela Říhová, Jindřiška Stránská a Anna Zinková pod pedagogickým vedením Dominiky Mithofer (na snímku vpravo dole s J. Ježkovou).

J. Ježková se v roce 1945 stala Sokolkou, účastnila se bouřlivého XI. všesokolského sletu v roce 1948. Od roku 1990 byla vzdělavatelkou lounského Sokola. ,,Po válce se hned v roce 1945 obnovil Sokol a začali jsme nacvičovat na jedenáctý všesokolský slet v roce 1948. To byl zrovna takový rok, kdy se uskutečnil komunistický puč, a lidi byli naštvaní, protože sotva jsme se dostali z jedné totality, tak jsme byli zase v druhé totalitě. Zajímavé je, že ten Sokol vadil každému, kdo vládnul.“

Paní Jindřiška Ježková se narodila 2. dubna 1934 v Praze. Nejdříve chodila pět let do obecné školy ve Svépravicích a pak navštěvovala měšťanskou školu ve Chvalech.

Od malička milovala cvičení a pro nadšení z po-hybu se ve svých sedmi letech málem zapsala na začátku války do německé organizace Kuratorium. Nakonec se ale stala Sokolkou a byla svědkem těžkostí, které Sokolům přinesla válka i komunistický režim. V roce 1941 byl Sokol zrušen, Sokolovna zapečetěna a veškerý majetek zabaven. Znovu cvičit bylo možné až po roce 1945, kdy se paní Ježková stala Sokolkou. Její tatínek, také Sokol, byl keramik. Získal práci v Lounech, a proto se sem celá rodina v roce 1948 přestěhovala.

Prvním sokolským sletem, kterého se paní Jež-ková zúčastnila, byl slet v roce 1948. Vzpomíná na tehdejší atmosféru a vztek lidí, kteří se po osvobození z jedné totality ocitli v druhé totalitě. I přesto, že byl v období komunismu Sokol přejmenován na ZRTV a ze sokolských sletů se staly Spartakiády, paní Ježková byla stále v srdci Sokolkou. Byla také cvičitelkou mladších žákyň. Sama říká, že pro ni i pro ostatní Sokoly bylo důležité podporovat v dětech lásku k pohybu, aby se to, čemu všichni věřili, neztratilo.

Po roce 1990 vedla jako vzdělavatelka kroniku lounského Sokola, ve které se jí podařilo podrobně zmapovat všechny události až do roku 1997. Navázala tak na odkaz skvělého cvičitele a archiváře bratra Vladimíra Trávníčka, který 13 let pátral po knihovnách, v Tyršově domě a v archivech a vytvořil 30 knížek o lounském Sokole. Paní Ježková absolvovala první postkomunistický slet v roce 1994, cvičila s Věrnou gardou a podílela se také na znovuotevření lounské Sokolovny od architekta Kamila Hilberta v roce 1997. Zúčastnila se sletů v roce 1990, 2000 a 2006, poté musela s cvičením skončit kvůli zdravotním problémům.

Paní Jindřiška Ježková pracovala celý život v lékárně. V roce 1962 se vdala a později se jí narodily dvě dcery. Jedna dcera žije už 17 let v Anglii, druhá dcera je učitelkou matematiky a fyziky na základní škole v Lounech.

Paní Ježková je velice milá a usměvavá dáma, se kterou jsme se moc rádi potkali. Nedokážeme si představit, že bychom něco takového v dnešní době prožili, ale jsme rádi, že nám během hodiny dokázala převyprávět celý svůj dobrodružný život.

Tým ZUŠ Louny zpracoval rozhlasovou reportáž:

Paní Ježková se narodila v roce 1934 v Praze. Když jí bylo šest let, tak začala druhá světová válka. Vzpomíná na nedostatek jídla, časté nálety a utíkání ze školy do krytu a také na to, jak složité bylo fungování Sokola za války a za minulého režimu. Sokolové v roce 1948 odvrátili hlavu od nově zvoleného komunistického prezidenta Klementa Gottwalda a po tomto sletu zlikvidovaly tehdejší akční výbory všechny, kteří měli co dočinění s vedením Sokola. ,,To byl zrovna takový rok, kdy se uskutečnil komunistický puč a zajímavé je, že Sokol vadil každému, kdo vládnul.“

Paní Ježková odjakživa milovala cvičení a Sokolkou byla právě od roku 1945. Sama říká, že cvičení měla v genech, protože i její rodiče byli Sokolové a v Sokole se dokonce seznámili. S láskou vzpomíná na skvělého cvičitele, archiváře a výraznou osobnost lounského Sokola bratra Trávníčka. ,,A v tom šedesátém devátém roce se bratr Trávníček rozhodl, že bude dělat sokolský archiv. Ten byl ve strašně špatném stavu, protože oni dokonce tím materiálem z archivu někteří ti funkcionáři zatápěli. On si to vzal všechno k sobě a jezdil po všelijakých knihovnách a hledal co je o lounském Sokole kde napsáno. Dělal to 13 let a výsledek byl 30 knížek.”

Paní Ježková Sokolu zasvětila svůj život. Po roce 1990 byla vzdělavatelkou a vedla kroniku lounského Sokola. V Sokole cvičil i její manžel a později i jejich dvě dcery. Být Sokolem a Čechem tehdy znamenalo něco jiného než dnes. ,,My jsme opravdu vlastenectví cítili. Myslím, že dneska už děti toto nemají, protože můžou cestovat po celém světě. Prostě být Čech to byla taková hrdost.”

Po pádu minulého režimu oceňovala paní Ježková nejvíce nově nabitou svobodu: ,,To víte, že jsme byli všichni šťastní, že to takhle je. Nevím tedy, jestli jsme nebyli trošku zklamaný. Ale zase ta svoboda, že člověk neměl strach, že ho někde zavřou nebo že ho pro Sokol bude někdo pronásledovat nebo že nebudeme moct cvičit, tak to jsme neměli, takže to bylo dobré.“

Současné generaci vzkazuje: ,,Já vám přeji, abyste byli poctiví jako bývali ti Sokolové, pracovití, abyste byli hlavně zdraví a aby z vás měli rodiče radost.”