Jana Polcarová: Každodennost je inspirací pro poezii

Jana Polcarová z Brodů je autorkou dvou básnických sbírek Světlo a stín a Nebe na Zemi a pravidelně se představuje také čtenářům našich novin prostřednictvím básnické rubriky. Poezii vnímá jako zklidnění a zastavení v každodenním shonu, zároveň ji ale chápe i jako dar, který může pohladit duši a potěšit srdce čtenářů. Inspiraci nachází především v přírodě a životních prožitcích, a i když o sobě říká, že poezii nikomu nevnucuje, její verše si našly cestu k mnoha lidem – ať už prostřednictvím knih, časopisů nebo na sociálních sítích. V rozhovoru vypráví nejen o své tvorbě, ale také o práci v sociálních službách, rodině, cestování a radostech, které jí život přináší.

Paní Jano, žijete stále v Brodech – co je pro vás na tomto místě nejvíce inspirující?

Brody jsou má srdeční záležitost, je to nejcennější místo - DOMOV.

A také krásnodvorský zámecký park – dívám se na něj ze zahrady a procházky v něm jsou balzámem na duši v kterémkoliv ročním období. Paradoxně mám na procházky nejvíce času v zimě.

Jak se za poslední roky proměnilo vaše psaní? Mění se i témata, která si do básní vybíráte?

Básně jsou nyní kratší, takové obsahově jasnější, říkám jim "koncentrát"? tj. emoce předaná tak, že v méně slovech je toho řečeno více. Téma se stále opakuje, všude je LÁSKA.

Co pro vás znamená poezie v každodenním životě?

Jéje? na poezii opravdu moc času nezbývá, je to hlavně zklidnění... takové zastavení a otevření se vnímání krásy.

Jste autorkou rubriky Báseň na měsíc… Co pro vás tato možnost pravidelného publikování znamená?

Hlavně nesmírnou vděčnost, že se poezie dostane ke čtenářům a splní tak své poslání: pohladí duše a srdce.

Když vybíráte báseň pro daný měsíc podle čeho se rozhodujete, která je ta "pravá"?

Většinou volím báseň podle ročního období, každý měsíc má svá specifika… jsou tématická.

Některé básně vznikly pocitově a tak jsou o předání prožitku. Přiznám se, že dopředu většinou nevím, která tam bude ?

Máte na kontě několik básnických sbírek, která je vám nejbližší?

Miluji obě sbírky úplně stejně, je to jako mít starší a mladší dítě. Každá sbírka vznikla v úplně jiném období a za jiných životních podmínek.

Sbírka Světlo a stín je hledání smyslu života a objevování se, Nebe na Zemi je o nalezení radostného bytí a užívání si ho.

Na čem literárně pracujete teď, nechystáte novou sbírku? Nebo si píšete do šuplíku?

Nepracuji – básně si přichází samy jak se jim zachce? a tak si je zapíšu a s vděčností předám – k potěšení a předání radosti.

Věřím, že až se nahromadí, vznikne nová básnická sbírka.

Kde čerpáte inspiraci pro své básně? Jsou to každodenní drobnosti nebo spíše hlubší životní témata?

Čerpám z životních prožitků, zdají se být nevýznamné, ale není tomu tak.

Příroda je tak inspirující... přírodní živly, květiny, stromy, ptactvo, louky, lesy… ve všem je veliká hloubka.

Pracovala jste dlouhou dobu v sociálních službách – v Domově Krajánek pro osoby se zdravotním postižením v Jesenici, co vám tato práce dala do života?

Práce v sociálních službách je práce pro mne smysluplná, vědomě jsem si jí vybrala. Našla jsem se v ní. Hodně mi dala i vzala, není to jednoznačné. Přiznávám, že práce v sociálních službách není vůbec jednoduchá a ne vždy veselá.

Ovlivnilo vás prostředí Domova v Jesenici i v psaní?

Ne, psala jsem daleko méně ? V té době vyšla sbírka Nebe na Zemi a pak ještě dotisky obou sbírek, a to hned dvakrát.

Některé kolegyně v Domově ani neví, že píšu básně – neprezentuji se zde.

Pracujete stále v sociálních službách nebo se věnujete psaní a rodině?

Stále pracují jako zdravotní sestra v Domově v Jesenici, už 16 let.

V sociálních službách od roku 1982 a do důchodu odejdu (bude-li mi zdraví přát) za dva roky. Někdy už se cítím unavená, v sociálních službách sestřičky chybí a velmi ráda bych někomu předala štafetu. A stále to tam mám ráda.

Ráda cestujete – kam se nejraději vracíte?

Velmi jsme si s manželem oblíbili Šumavu a Chorvatsko. Vracíme se tam již spoustu let a vždy se vracíme okouzleni.

Mám ráda zříceniny hradů, hrady, zámky. Plním si svá cestovatelská přání, třeba Hazmburk a Bezděz...to si pak připadám jako bych zdolala Mount Everest ?

Jste maminkou, ale i babičkou. Jak vaší tvorbu vnímá rodina, děti a vnoučata?

Svou tvorbu nikomu nevnucuji a ani nečekám zvláštní pozornost, poezie je velmi vyhraněný zájem. Sama také nerozumím a nechápu zájmy ostatních.

Rodina ví, že píšu a tvořím, pochválí, ale žijí si své životy.

Oceňuji velikou pomoc dětí při učení se na PC. Při zpracování textů pro vydání sbírek je velmi důležitá.

Manžel mě hodně podporuje, jezdil se mnou a básnická setkání autorům Nakladatelství Alisa. Bylo to krásné období.

A vnučka se k poezii teprve dostane, až začne navštěvovat školu.

Máte pocit, že poezie může být mostem mezi generacemi?

Poezie žila vždy, ve všech generacích – mé, předešlé i současné. Dovede oslovit všechny generace, má univerzální jazyk, kterému porozumí vnímavé duše.

Jak reagují na vaší tvorbu čtenáři? Dostáváte od nich zpětnou vazbu?

Většinou ani nevím, jak reagují čtenáři. Vím, že mě mají v podvědomí jako: tu z Brodů co píše básničky ?

Ale stává se mi, že mě třeba v obchodě někdo osloví, poděkuje a řekne, že se zase těší na další básničku. To mě velmi potěší.

Hodně pozitivních ohlasů mám na sociálních sítích.

Poezie není dnes úplně mainstreamovým žánrem, vnímáte to jako výzvu nebo vás to netrápí?

Spíše mě to netrápí, chápu, že dnešní doba upřednostňuje jiné žánry. Poezie je pro odvážné. Tím myslím i vás. Představujete mou poezii čtenářům Regionu, Žateckých novin i lounského Pressu.

Máte oblíbené básníky a autory, kteří vás dlouhodobě inspirují?

Zpočátku jsem velmi chtěla zjistit, jak píší jiní autoři a komu se má tvorba podobá.

Miluji autory současné, spoustu jsem jich poznala osobně na setkávání básníků a jsou mými přáteli: Dagmar Čížová, Petr Šulista, Iva Savková a jiní.

Nakonec jsem zjistila, že každý autor píše zcela osobitě a nic není špatně.

Když se ohlédnete, je některá báseň vám nejbližší?

Ano, rozhodně je to báseň ze sbírky Světlo a stín: Matičce Zemi

Matička Země se otřásá změnami orkány

zemětřesení tsunami pod povrchem bolestí plná

pro faunu flóru hledá zastání

přírodním běsům se neubrání

Tisíce životů vzal si oceán

vody hory rozdrtily líbezný kraj

úžas nad zkázou bere dech

mrazivý pocit se rozlévá po zádech

Matičko Země předrahá

lidičky života zbavených

modlím se k Bohu

Tichounce modlím se

Matičko Země ze srdce

ať skončí všechny třenice

Jsme tvé děti Matičko Země

nevděčně chováme se k tobě

Pro klid a pohodlí náručí tvou jsme pohrdli

Slzí moře pláče po pokoře

bezedný oceán je Matičko Země tvé hoře

Jak vidíte budoucnost poezie – myslíte si, že má v dnešní době sociálních sítí a rychlé zábavy pořád ještě své místo?

Poezie bude žít stále a bude předávat svá hluboká poselství se stejnou láskou a radostí, jako se děje již po celá staletí. A vždy se najdou vnímavé duše, které okouzlí a budou si ji užívat.

I na sociálních sítích jsou skupiny básníků a čtenáři, kteří mají k poezii krásný vztah.

Kde si lidé mohou vaše básně přečíst nebo knížky koupit?

Přečíst si je mohou v podbořanské knihovně, zároveň s almanachy současné poezie vydané nakladatelstvím Alisa. Také na facebooku, mém veřejném účtu.

Sbírky Světlo a stín a Nebe na Zemi jsou k dispozici v informačním centru Podbořany.

Jinak provádím distribuci knih sama – osobním předáním nebo rozesílám na adresu po domluvě.

A nakonec – co vám v poslední době udělalo největší radost?

Tak toho je opravdu hodně ?

- že má poezie má tolik prostoru – díky vám 

- úroda na zahradě: po roce, kdy vše pomrzlo, jsme měli meruňky, broskve, švestky, hrušky a slívy

- čas strávený s rodinou a výlety s vnučkou Haničkou 

- chvilky klidu a pohody v zahrádce 

A největší radost? RADOST ZE ŽIVOTA.

Děkuji vám, paní Jano, za rozhovor a přeji, aby vám poezie i nadále přinášela radost a inspiraci – a zároveň se dotýkala srdcí vašich čtenářů.

„PODPÁSOVÁ“ SEDMIČKA

1. Káva nebo čaj? Čaj, je to paradox, bez kafíčka jsem nemohla existovat a teď mi nedělá dobře, a čaj ovocný.

2. Léto nebo zima? Léto – je barevné, voňavé a miluju slunění a plavání.

3. Hory nebo moře? Moře. Krásně mě nadnáší.

4. Kniha nebo film? Kniha – jasný výběr.

5. Pes nebo kočka? Pes – máme sedmého pejska, většinou jsme měli nalezence, šestnáctiletý Bongítek je první z domácího chovu.

6. Dobrodružství nebo klid? Klid – prostě pohoda.

7. Minulost nebo budoucnost? Budoucnost – těšení se.

NETRADIČNÍ SEDMIČKA

1. Jaká vůně vám připomíná domov? Vůně z kuchyně, kde se něco dobrého chystá.

2. Který den v týdnu máte nejraději a proč? Je to den, kdy jsem doma. Vzhledem ke směnnému provozu je to den vzácný.

3. Jste spíš plánovač, nebo raději necháváte věci plynout? Trošku plánuju, ale více nechávám věci plynout a nechávám se překvapovat.

4. Jaká drobnost vám vždycky zlepší náladu? Vždy je to úsměv.

5. Máte místo, kam byste se jednou chtěla podívat? Zrovna jsem na Istrii, chtěla jsem poznat zase jiné místo v Chorvatsku. A ještě mě láká zámek Jezeří a Nečtiny.

6. Jaký film vás v poslední době zaujal? Srdce na dlani – oblíbení herci a nádherná pointa.

7. Kdybyste mohla večeřet s jakoukoli osobností, kdo by to byl? S Jarkem Nohavicou – má krásné písně s úžasnými texty.