Jedenáctiletý Ondra zachránil život paní z druhého konce republiky

Za to, že svou duchapřítomností zachránil život seniorce, byl Ondřej Dudek 8. listopadu oceněn ministryní školství Kateřinou Valachovou na slavnostním udělení Ceny Michala Velíška v Praze. Ministryně Ondrovi předala pamětní list a poděkování z Prostějova.
„Ondřej je velmi skromný chlapec, ve škole se nám vůbec nepochlubil a my jsme se tuto skutečnost dozvěděli až na základě e-mailu od pořadatelů akce. Jsme na Ondru, na to, jak rychle a rozumně zareagoval, velice pyšní. Je skvělé vědět, že dokázal využít své znalosti ve chvíli, kdy to bylo potřeba. Bez jeho duchapřítomnosti a znalostí by ten příběh mohl být úplně jiný,“ neskrývala velké překvapení a radost Zděnka Pejšová, ředitelka 1. Základní školy P. Bezruče v Žatci. Ondřej Dudek je žákem 5. B této školy. Hned druhý den se Ondrovi dostalo poděkování ve školním rozhlase i osobně od ředitelky a zástupkyně ředitelky školy s malým dárkem. Spolužáci mu spontánně a upřímně tleskali vestoje.
Ondra, který 3. září oslavil 11. narozeniny, se s otcem přistěhoval do Žatce před dvěma lety. Předtím bydlel v Chomutově, pak v Karlových Varech. „Táta je voják, do práce sem dojížděl z Varů, a když už nás tam nic nedrželo, rozhodl se, že se přestěhujeme do Žatce. Mám už tu své kamarády, svou novou domácí půdu,“ vypráví Ondra. Před pěti lety mu zemřela maminka, od té doby je „dřív dospělý“, jak říká jeho otec. „Dá se říci, že už je to v pohodě, pět let jsem bez mámy, musel jsem si zvyknout na to, že když táta řekne „ne“, nemůžu se obrátit na mámu, která by to možná dovolila. Jako malý jsem nebyl andílek, ale pak… prostě to chci dotáhnout i za ni,“ svěřuje se Ondra se svými pocity, z nichž se svírá u srdce.
Na cenu Michala Velíška Ondřeje navrhla jeho teta. „O ocenění jsem už nějakou dobu před tím úterkem, kdy jsme s taťkou jeli do Prahy, věděl. Kamarádům jsem říkal, že pojedu, ale proč, to už jsem nerozváděl,“ usmívá se skromný kluk. V Praze se k nim připojila teta a babička, takže při ocenění Ondra měl u sebe své nejbližší. „Odehrávalo se to v primátorské rezidenci. Dopoledne jsme s ostatními nominovanými a dalšími účastníky měli seminář na téma „Strach“, jak si ho představujeme, co bychom poradili těm, kdo se bojí. Malovali jsme, kreslili, psali… Celá atmosféra byla tak neobyčejná a slavnostní. Řekl jsem našim, že potřebuji na záchod, a tam jsem se prostě rozbrečel, tekly mi slzy štěstí,“ přiznává zpětně Ondra.
To, že paní v telefonu vyslechl, nezavěsil hned se slovy „máte špatné číslo“ a nakonec ji tím zachránil, Ondřej považuje za slušnost a normální reakci. „Pořád jsem s ní mluvil, domnívala se, že se dovolala doktorovi, řekl jsem jí, že přivolám pomoc… Když nám pak policisté volali, že paní je v pořádku, skákal jsem radostí. Táta byl na mě pyšný,“ vzpomíná Ondřej.
Ve škole jsou jeho nejoblíbenějšími předměty výtvarná výchova a přírodověda. Miluje vlaky a vláčky a chtěl by být strojvedoucím. „Chtěl bych jednou ve svých rukou mít ten kolos, řídit vlak. Jednou jsem to zkusil, díky strejdovi, který je průvodčí, bylo to super. Mám doma vláčky z lega, plastové modelářské. Táta mi řekl: Musíš být chytrý, když chceš být strojvedoucí,“ usmívá se Ondra.
K Vánocům si přeje „obyčejné klukovské“ věci – počítačové hry nebo třeba vláčky. „Hodně dárečků už jsem dostal od paní ministryně – krásné poděkování, školní batoh plný praktických věcí, těmi jsem si vybavil penál,“ směje se.
Ondřej je šikovný kluk, který ve svých pouhých jedenácti letech dokázal zachránit lidský život. Ocenění za statečnost je ve správných rukou.