Práce jak na kostele? Truhlář­‑restaurátor ví, co to obnáší

Tomáš Skřipský 2021-04-25 07:46:00

VÝSLUNÍ (tos) – Řekne­‑li se, že s něčím bude „práce jak na kostele“, znamená to většinou velkou, někdy až otravnou dřinu. Truhlář­‑restaurátor Miroslav Chlouba z Výsluní je jedním z mála lidí, kteří mohou „práci na kostele“ definovat naprosto přesně. Mimo jiné renovoval nebo se podílel na renovaci dřevěných prvků kostelů sv. Václava ve Výsluní, sv. Ignáce a sv. Ducha v Chomutově, či kostela sv. Petra a Pavla v Kadani. Vedle toho restauroval okna a dveře na Kadaňském hradě, v budově tamní radnice i v místním kulturním zařízení Střelnice. Teď ve stejném městě pracuje na obnově dřevěných prvků ve františkánském klášteře.

Paradoxní je, že namísto „fajnové“ truhlařiny se hrdina našeho vyprávění vyučil tesařem, což je obor, o kterém posměváčkové tvrdí, že „nezná menší míru než coul“. Jinými slovy: Co se vejde do tolerance asi tří centimetrů, je dobrá práce. Dobří truhláři naproti tomu pracují se zlomky milimetrů. A možná ještě zvláštnější je, že budoucí restaurátor se tesařinou vlastně nikdy neživil. „Ze zdravotních důvodů jsem nastoupil mimo obor. Asi dvacet roků jsem pracoval jako sanitář v chomutovské nemocnici, dělal jsem i údržbáře v ústavu pro mládež, ale dřevo mě – jako koníček – provázelo celý život. Pro radost jsem vyráběl nábytek a různé doplňky z masivu, pergoly a podobně,“ vzpomíná 64letý truhlář.

Náhoda tomu chtěla, že na přelomu tisíciletí, po vzniku nadačního fondu na záchranu výsluňského kostela sv. Václava, Miroslava Chloubu oslovila zakladatelka nadace Růžena Netoličková. A když prý pořád dělá něco se dřevem, jestli by neuměl opravit zubem času totálně zdevastovaná okna a dveře této monumentální stavby, která, mimochodem, několikrát posloužila jako kulisa filmařům. „Kostel je má srdeční záležitost, a tak jsem po nějakém rozmýšlení kývl, že to zkusím. Ale nic jsem nesliboval, protože jsem sám netušil, jestli to zvládnu,“ vzpomíná řemeslník.

Jako dychtivý začátečník začal s renovací sedm metrů vysokých dubových oken u hlavního oltáře. Ta byla částečně rozpadlá a některé díly úplně chyběly. A tak doposavad amatérský truhlář začal zkoumat práci starých mistrů a přemýšlet, jak jejich dílu vrátit funkčnost a vzhled. „Byli to neuvěřitelní machři, před jejichž uměním nejde než smeknout. Rámy s neuvěřitelně složitým profilem vyráběli pomocí ručních nástrojů a bez použití lepidla. Vše drží pohromadě díky přesnosti zpracování a dubovým kolíčkům, zvaným >cinky<,“ sklání se před dovedností předků jejich novodobý následovník. Sám musel materiál pro výrobu chybějících částí lepit z několika vrstev dubového dřeva a při jeho opracovávání si pomohl elektrickými nástroji. Důvod tohoto postupu je dvojí: Zpracování je jednodušší a hlavně je cena takto vrstveného materiálu pro desítky oken daleko nižší, než kdyby se rámy vyráběly „po staru“ z plného a těžko dostupného vyzrálého dřeva. Po finální úpravě rozdíl těžko hledá i oko odborníka. Vrstvené rámy navíc nemají sklon ke kroucení.

„Byla to krásná doba. Učil jsem se >za pochodu<, přicházel na nové a nové věci, až přišla výzva největší: Vyrobit repliky kruhových oken kostelní lodi, z nichž se zachovala sotva polovina,“ vzpomíná restaurátor. Jako kluk prý v geometrii rozhodně neměl zalíbení, ale najednou musel vymyslet postup, jak vyrobit a dohromady spasovat kulaté rámy, do nichž – s prominutím – jak „prdýlka na hrníček“ zapadnou složité kruhové výplně. „Byly to nervy, ale nakonec se to povedlo. Jsem na to hrdý a považuji to za vrchol své dosavadní práce. A dnes mě mrzí, že jsem vyhodil šablonu, na které jsem okna z jednotlivých částí skládal; chtěl jsem si ji nechat na památku, ale ve slabé chvíli jsem si řekl, že v dílně jen překáží, a zbavil se jí,“ říká truhlář, který se prací na kostele sv. Václava postupně dostal do povědomí odborníků a hlavně památkářů, takže další zakázky na sebe nenechaly dlouho čekat.

Ovšem zrestaurovat či z dubu vyrobit repliku starého okna nebo dveří je jen polovina úspěchu. Dřevo je také potřeba řádně ošetřit, aby si co nejdéle zachovalo své jedinečné vlastnosti. „Pátral jsem a zkoušel, až jsem začal používat olejovou lazuru, která nejlépe odpovídala historickým postupům. Firma, co ji vyráběla, ale náhle skončila; a v tu chvíli jsem byl v koncích i já. Od kamaráda jsem naštěstí získal pár posledních plechovek a pátral a experimentoval znovu. Naštěstí se mezitím povedlo najít rovnocennou náhradu v Německu,“ přibližuje restaurátor méně známou stránku své profese. Jak vysvětluje, kdyby někdo na lazurou ošetřená okna „nakydal“ třeba syntetický lak, přednosti materiálu by totálně znehodnotil. Olejová lazura dřevo „nezmrtví“ a nechá ho dýchat, jen je ji potřeba pravidelně obnovovat. Na severní či návětrné straně staveb prý tak jednou za tři roky.

A jak truhlář­‑restaurátor, který je oficiálně už tři měsíce v důchodu, vidí budoucnost? „Letos bych rád dokončil františkánský klášter v Kadani. Ale tam je práce tolik, že se to asi nepovede. Takže: V blízké budoucnosti chci dokončit františkánský klášter a pak přemýšlet o odchodu na odpočinek. Ale kdyby v Kadani ještě něco potřebovali, rád to pro ně udělám,“ loučí se pan mistr.

Foto: Tomáš SKŘIPSKÝ


Napsal(a): Tomáš Skřipský

Komentáře

Prozatím zde nejsou žádné nabídky práce

Poslední videa

Valentýnský koncert v žateckém divadle rozněžnil i rozpálil

Klavír Jiří Knotte a housle Milan Brouček... Bravo!

Přehrát video
V 1.A ZŠ P. Bezruče v Žatci děti s učitelkou v kroužku probíraly první vysvědčení

Ve středu 31. 1. 24 se rozdávaly pololetní vysvědčení - přesněji Výpisy vysvědčení. Třídní učitelka 1.A Nikola Martinovská si se svými prvňáčky v poslední hodině po předání o tom povídala...

Přehrát video